• Problémem českého nacionalistického myšlení je jeho vyhraněnost vůči čemukoliv a odmítání čehokoliv, co přesahuje nacionalismus, a současně vyzdvihování toho, co bylo dříve bráno jako nepřínosné, neprospěšné, nedobré.

    cesta-svetla

    Tímto mechanismem vyhraňování se pak český předlistopadový disent a Václav Havel stávají v podstatě nepřáteli a škůdci národa, stejně jako strůjce novodobého českého státu Masaryk. V případě prvně jmenovaného docházím kolikrát až k dojmu, že ve srovnání s Chartou 77, Havlem a režimu nastoleném po listopadu 89 byla bolševická diktatura v podstatě dobrá! Pochopitelně, nikde to není vyřčeno nahlas, ale neohrožení „nezávislí“ písaři nemilosrdně bušící do konstruktu, který prve ve svých myslích stvořili a pojmenovali pravdoláskaři, tak nějak implicitně vyjadřují tímto svým bušením sympatie právě oněm normalizačním bolševikům. Není se co divit. Státní uspořádání, které by navrhovali, se svými možnými praktikami, politickými nástroji a způsobem zacházení s odpůrci příliš neliší od toho, které zde bylo v 70. a 80. letech, koneckonců, jsou to lidé vesměs narození a vychovaní v normalizačním Československu, které v nich samých zanechalo výraznější stopu, než si oni sami připouštějí. Jak jsem zde již psal, např. L. Malý se vůbec neupejpá a rovnou dává za příklad komunistický relikt v podobě současného Běloruska.

    Tedy, Havel a pravdoláskaři (kteří se v myšlení nacionalistických písařů postupem času vyvinuli z židů, zednářů, sionistů atd – všechna ta pojmenování značí totéž, nově uvedený výraz je však velmi módní a zřejmě se ujme) jsou nepřátelé národa a vlastně i lidstva. Žádné zásluhy, nic. Jsou to nepřátelé. Stejným nepřítelem je pak také samozřejmě Masaryk. To, že si dovolil upozornit, že i Žid má nárok na presumpci neviny a měl by být odsouzen na základě důkazů, to je prostě neodpustitelný hřích. Půjdeme-li dále do historie, pak se stávají nepřáteli národa a v širším kontextu Evropy všichni a všechno, co nějakým způsobem nabouralo stávající řád a donutilo ho to k reakci. Z národních dějin je to jednoznačně Palacký, označovaný za pomatence, Němcová, za to že byla žena, s ní vlastně i všechny nekonformní osobnosti národního obrození, Komenský a pobělohorská emigrace, a s nimi Jan Hus, za to, že neohnuli páteř „tak jako všichni normální lidi“ – vidíte? kterak normalizační. V Evropském dějinném kontextu pak nepřáteli národů Evropy jsou tito lidé, státy a jevy: USA, ty jsou vůbec největším škůdcem světa, Izrael, tady je důvod každému zřejmý. Kupodivu k Rusku, ať bolševickému nebo současnému jsou – zřejmě z důvodu informační lhostejnosti – četné sympatie, stejně jako k nacistickému Německu. Dalšími zhoubými jevy jsou osvícenství – protože ve výsledku oslabilo vliv feudalismu a náboženství, reformace – protože „rozvrátila“ všeobecnou církev (velké schizma z r. 1051 se tak nějak nepočítá), zámořské objevy – protože ve výsledku umožnily vznik USA, průmyslové revoluce, protože způsobily vznik industriální společnosti a tím napomohly k prosazení kapitalismu na úkor feudalismu.

    Když se to tak shrne, jakýkoliv pokrok či posun v minulosti – a jsem si vědom toho, že to vše bylo vykoupeno obětmi a kromě jiného ty pokroky způsobily mnoho zla – je nacionalisty či konzervativci vnímán jako negativní. Naopak to, co pokrokům a změnám předcházelo je vnímáno jako pozitivní. Notně k tomu přispívá fakt, že tito idealizátoři minulosti v těch dobách nežili a protože až tak nehrozí, že by ty doby mohly znovu nastat, to je příčinou idealizace. A tak sní svůj sen o blaženém životě v lůně habsburské podunajské monarchie, pevně řízené absolutistickou vládou císařské dynastie a duchovně vedené katolickou církví. Ideje toho systému jsou v opozici s idejemi dnešního režimu a to jim k tomu stačí. Přitom jejich předkové – a je jasné, že předkové nikoho jiného to být nemůžou, protože nadávání na současné poměry a iealizace předchozího je dědičná, tedy, je jasné, že jejich předkové takto samozřejmě dštili oheň a síru na Habsburský dům a snili o stavovském předbělohorském státě, jehož obyvatelé snili o kráse a slávě Čech za vlády Jagellonců a Lucemburků, jejichž oponenti snili své sny o ráji, jaký panoval za Přemyslovců… a když půjdeme ještě dále do minulosti, spatříme na chvostu družiny Praotce Čecha partičku zneuznaných nasranců s komplexem méněcennosti, kteří mu nadávají do židozednářů za to, že je vede z tepla slovanské pravlasti Perunvíkam, že je škůdce národa a ničitel tradičních hodnot. A tihle rozhněvaní mužové dali vzniknout všem těm dalším generacím zneuznaných hněvivců, až se zrodili ti dnešní, co si říkají nacionalisté, konzervativci, či pravičáci. Souhrnně bych je napříč prostorem i časem nazval lžinenávistníci, ať je v tom taky trochu pořádek.

    Lžinenávistníci byli, jsou a budou. Nadávali a plivali na Praotce Čecha, na Přemyslovce, na Habsburky, na Husa, na Palackého, na Němcovou, na Masaryka, na čs. legie, na zlořády v církvi a hned poté na reformaci, na osvícenství, na meziválečnou republiku, na průmyslovou revoluci, nadávali Kolumbovi do bláznů, protože Země přece tehdy byla placatá, nadávali Koperníkovi za to, že nemá Zemi za střed kosmu, nadávali zámořským kolonistům za to, že založili a vybojovali vlastní stát a nezůstali poslušnými ovečkami britské koruny, a dneska zase na ty, kterým říkají pravdoláskaři, což je jenom další z nekonečné řady nadávek. Ve společnosti nikdy nebyli tvůrčí silou, protože všechny jejich schopnosti jsou upozaďovány potřebou nadávat a snít, zato však dobře vědí, kdo je nepřítel, kdo je vinen, do koho se má střílet a co je nejvíce potřeba. Ovšem nějakého činu nebo něčeho podobného se od nich nenadějete, všechno co dělají, dělají hubou, a jejich řev je největší právě tehdy, když se objeví někdo odhodlaný a schopný dokázat to, co si stanovil, na toho pak z bezpečné vzdálenosti – geografické, sociální nebo časové – plivou jako na kus hadru – to je ta jejich věčná nenávist, tak samozřejmá, že o ní už ani neví. Přitom pro národ a vše ostatní, čím se zaklínají, mají v podstatě nulovou hodnotu, protože sami mají často dost daleko k tomu, aby skutečně ctili to a byli tím, za koho nebo co se označují. V tom tkví jejich věčná lež, lež vůči ostatním, ale především lež k sobě samým. Prostě vždycky a za všech okolností proti. Proti změně, proti času, proti pohybu.
    —————————–
    Převzato s laskavým svolením z autorova BLOGU
    ———————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Listopad 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
27282930  

Archivy