Když se mě zeptal můj kamarád “jak může Bůh mlčet” k takové zrůdnosti, nevěděl jsem, co říct. Stejně jako kdykoliv před tím, když jsem si tutéž otázku pokládal při pohledu na fotku dítěte, které na svém předloktí ukazuje vytetované číslo, které se později promění v nulu (jak to kdysli vyjádřil Eli Wiesel).


Bůh, ale tenhle zločin nespáchal. Bůh nikoho neupálil. Byl to “člověk”, spíš zrůda než člověk, kdo takovou ohavnost udělal. Nevím jistě proč Bůh mlčí k utrpení nevinných, ale možná tuším. Možná totiž čeká, až ta mlčící většina “slušných” lidí, kteří se rádi občas vychloubají svou “spravedlností”, konečně promluví, nebo alespoň začne brečet.


Rozplakat se nad sebou, když si uvědomím svou zbabělost, své držení huby a svých kroků, by mohl být začátek něčeho nového. Pláč totiž vyjadřuje víc než si myslíme, není to ostuda, ani naprostá rezignace, spíš naopak.


Rezignací jsou prázdné tlachy politických špiček, které stále jenom vyzývají, ale nejsou schopny vůbec nic udělat. Rezignací je také poukazování “vždyť oni”. Takto se nemůže změnit vůbec nic. Problém je totiž v nás. Ať se nám to líbí či nikoliv, zlo je pácháno vždycky za asistence “monitorující” policie a především nás “mlčících” občanů.

spaleniste


Ve Vítkově upálili víru. Víru Romů, že není možné páchat teror na dětech, víru nás všech, že prostým “monitorováním” dokážeme zachránit lidský život i víru ve smysl naší demokracie.


Modlím se za to děvčátko, aby se uzdravilo. Modlím se i za její matku a všechny další. Chci aby ještě bylo hodně šťastných dnů v jejich životech, pokud je to vůbec možné. Možná bude Natálka ještě žít, možná bude ještě někdy šťastná. Možná na tom budeme jednou také tak.


Naděje však zbývá bohužel moc málo…

————————————————————