Jedním šmahem dnes kdosi na jedné internetové diskusi prohlásil, že Palachova oběť byla zbytečná. Kdosi další k tomu přidal, že oslavovat sebevrahy je hloupost a hřích.

Vincent van Gogh, kdysi řekl, že v každém člověku plane veliký oheň, jen není, kdo by se u tohoto ohně chtěl ohřát. Teprve po Goghově smrti se přišlo mnoho lidí ohřát k jeho slunečnicím či teplé letní noci.

Palachův oheň se zdá být dnes opět (stále?) nepochopen. Jedni ho ignorují, jiným je zbytečný, pro další je hříchem, ale stále je zaplaťbůh hodně těch, kterým jeho oheň pomáhá rozmrznout i v těchto časech, kde vzdor oteplování, mezilidské vztahy stále více chladnou.

palach

 Ostré soudy o hříchu sebevraždy jsou jen plytkým zjednodušováním. Nikdo z nás nevidí do všech konců, tak aby mohl snadno pronášet takové rozsudky, dovolím si poznamenat s panem Tolkienem.

Palachovu oběť nevidím jako sebevraždu, ale jako velmi cenný dar nám všem. Málokdo by se dokázal obětovat pro druhé, pro nás, kteří stále trpíme tu “hluchotou” ondy zas “slepotou”.

Dnes už není jeho smrt jen demonstrací proti sovětské okupaci a mlčící většině na sklonku šedesátých let, ale mnohem víc. Palach ukázal, jakou má svoboda cenu. Cenu života, která bude napořád cenou nejvyšší.

Jan Palach si určitě nepřál, aby se jeho čin stal mučednickým kultem, což dnes někteří autoři často kritizují. Kultem nikdy nebyl, není a nebude.

Mnohem víc jde o to, že Palach udělal něco, co by mlčící většina nikdy neudělala. Obětoval se a to vzdor těm, kterým je tato oběť zbytečnou, hříšnou či řečeno s Husákem zneužitou.

Martin Fendrych to pozásluze provokativně vyjádřil takto:  “Je strašně důležité, aby v každém národě, v jeho dějinách, existoval někdo jako Jan Palach, aby byl po ruce, když je zle. Kdyby nebyl žádný Jan Hus, žádný Karel Havlíček Borovský, žádný Tomáš Garrigue Masaryk, žádný Jan Palach, ke komu bychom se vztahovali? Proč by tu pak tenhle národ měl vůbec existovat?

Trochu mě štve, že se o oběti Palacha i dalších mluví jen ve výročních dnech. Z mnohých podstatných událostí se nadělaly pietní akty a to je myslím zatraceně málo.

Kladou se věnce a pronášejí se řeči, ale na to nejpodstatnější se zapomíná. Oběti českých Janů i mnoha dalších lidí mají smysl totiž jen tehdy, začneme-li také podle toho žít. Přestaneme se bát říci svůj názor, nebudeme zalezle sledovat jak někdo žije náš život, ale začneme žít sami.

Jak to říká apoštol Jakub: Co to pomůže, moji milí, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Víra, když se neprojevuje navenek skutky, je sama o sobě mrtvá.

——————————————————————-

Zajímavé stránky k tématu si můžete prohlédnout zde.

——————————————————————-