• cosmos12

    Asi každý zná pověst o podivuhodném fénixovi. Podle Claudiana žije tento pták v Egyptě, peří má purpurové a zlaté a na hlavě korunku. Jeho nevšední krása ale není tím, co jej činí zázračným. Fénix fascinoval staré národy včetně Číňanů svou schopností obnovit svůj život, překonat smrt, zánik a zmar.

    Každých pět set let si fénix postaví hnízdo, které je ve skutečnosti pohřební hranicí. Usedne do něho a sám sebe upálí. Poté vzlétne z popela oživen a omlazen, svou bolestí si vykoupil další půl tisíciletí života na purpurových a zlatých křídlech.

    Staré mýty vůbec nejsou mrtvé, ani to nejsou pouhé pohádky pro děti nebo naivní posluchače dávných let. Mýty a legendy k nám promlouvají i v těch nejvšednějších zkušenostech a poskytují nám archetypální vodítko na cestě životem. Koho by však napadlo, jak znovu zazáří báje o fénixovi v kosmickém věku?  

    carina_hst1

     Nuže, je to tak, že my všichni jsme jacísi fénixové, ale s rodokmenem ještě zářivějším, než mohl tušit Claudianus. Pravda, neroste nám ohnivé peří a i naše individuální osudy se napájejí z řeky zmaru, ale přece je zde podivný příběh o znovuzrození a překonání smrti, o žhavé nádheře kosmického empýrea a o zlatém vejci. Tento příběh však píše střízlivá astrofyzika (lze-li vůbec takovou vědu nazvat střízlivou).

    m42_hst1

     Svět, ve kterém my žijeme, svět Slunce, jeho planet a živých bytostí, to je svět druhé generace, svět, jenž má své rodiče, svou dlouhou minulost, své hvězdné prapředky, svou prehistorii zlatých a purpurových erupcí a velkolepých hranic, na nichž skončily celé světy. Ano, je to tak, náš známý vesmír povstal z popela mrtvých hvězd.  

    saturnepicdumidicouleurbis_c

    Krátce po tom, co poprvé zazářil náš svět z nicoty, či singularity, v době, kdy náš kosmos neměl ještě jméno, vznikly první hvězdy, třpytiví bohové, ptáci prvních nebes, oděné plameny vodíku a hélia, žhavé bytosti obdařené dlouhým věkem, nikoli však nesmrtelností. Neboť nejen lidé, ale i hvězdy mají své osudy, své mládí, své stáří i svou smrt. Hvězdy stejně jako lidé žijí, spalují svou podstatu, plýtvají energií a těžknou – vodík a hélium jejich bouřlivého mládí se proměňují na těžší prvky, lithium, berylium, bór a uhlík a tak dále, až k železu. Hvězda spaluje svou hmotu stále rychleji, čas jí stejně jako člověku začíná ubíhat směrem k energetickému deficitu, k velkolepému bankrotu.  Poté, co stvořila železo, základ naší krve, nastává zlom – vyčerpala se životní energie hvězdy a ta už jen sestupuje ke svému stáří a do otroctví gravitace.

    gcenter_hstspitzer

    Skutečná smrt těch opravdu velkých hvězd je však velkolepá, není to žádný tichý výdech. Hmota hvězdy se velmi rychle zhroutí, rozdrtí se i atomy. A to zhroucení vyvolá mohutný zpětný náraz viditelný i v dalekých hlubinách vesmíru jako vzplanutí supernovy. I lidé mohou čas od času pozorovat toto planoucí fénixovo hnízdo, smrt hvězdy. Ve své smrti však hvězda tvoří další prvky, ty se rozptýlí po okolí a jsou stavebními kameny nových světů. Vznikají nové hvězdy, nové planety, na nich povstávají živé bytosti, myslící tvorové, děti z popela mrtvých hvězd, děti fénixe.

    pleiades_jones

    Abychom si my mohli klást otázky, musela zemřít celá obrovská zářící prahvězda. Ale zahynula i proto, aby mohli žít čolci, myši a chrobáci, aby se kývaly v letním větru větve buků, aby nad horami stoupala oblaka a v oceánech pluly ryby a všelijaké pozoruhodné bytosti od velryby až po polypa. Celé světy zahynuly proto, aby povstal barvitý svět nových forem, aby z hrozné hořící nádhery, purpurových a zlatých záblesků vzlétl omlazený svět, zázračný svět, náš domov plující nebesy.

    earth

    Mysleme na svůj vpravdě královský původ a na oběti nebeských světů, ne abychom podlehli pýše, ale abychom odložili své malicherné zájmy, spory, chamtivost a zbabělost a abychom s velkorysostí dětí hvězd zvedli oči ke své nebeské kolébce.  

    Není to znesvěcením jen našeho dětství, když pletichaříme, lžeme, krademe a ubližujeme jiným bytostem, je to znesvěcením dětství celých hořících světů, dotýká se to podstaty kosmu. Hřích má opravdu kosmickou dimenzi, ale na druhé straně i naše lidství není jen nicotným prachem, neboť ten prach je popelem mrtvých hvězd, z něhož jsme všichni povstali.

    ————————————————————————

     Fotografie: NASA

    ————————————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 16:00

  • 6 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Červenec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Archivy