• Kam se podíváš, samá zlodějna a korupce, věřit se nedá fakt nikomu. Nespokojených přibývá úměrně šíření blahobytu a sociálních jistot, úměrně dlouhým obdobím bez válek, úměrně naplněným snům o životě bez kurately jedné politické strany atakdále. Jistě, udržet v chodu náročný životní standard, obstát v soutěži o uznání v podmínkách tvrdé konkurence, cestovat, být vidět, mít, žrát a pít do sytosti není jednoduché.

    pin_205

    Nedávno jsem v soukromém mailu napsal Petrovi Zajacovi zhruba toto: „Som osamelý, ale nie sám, som intelektuál, ale premýšľam o tom, čo vidím a cítim, nechodím za kultúrou, pochôdzky Prahou mi bohato stačia… Všednodenné obrazy, zvuky, významy. Tu a tam sa niečo zachytí a pobudne. Dnes, napríklad, sa mi po zobudení vybavila táto spomienka spred mnohých desaťročí: Stojím s Mišom Áčom na námestí SNP a počúvam Markuša, vtedy predsedu Matice slovenskej, ako buráca o nose medzi očami. Myslel tým používanie slovenského jazyka v privátnom aj úradnom styku bez výnimky. Keď som sa rozhliadol, vidím, že okolo mňa je prázdny kruh. A to bolo to námestie plné. Tento blik má v mojej pamäti istotne významnejšie postavenie ako všetky štáto-právne diskusie z tých čias. Potom som si zašiel na Staromestské námestie na kávu a panáka. Čašník, Makedónec, sa po anglicky rozhovoril o tom, že chaos, ktorý momentálne prežívame, je predzvesťou novej doby – doby ľudskosti a humanity. Cestou domov som sa stavil na farmárskych trhoch a nakúpil jedlo a pitivo.“

    Peter Zajac mě pochválil: „Áno toto je modálna semiotika“, napsal. Že nevíte, co je modální semiotika? Ani já ještě nedávno nevěděl. P. Z. mi vysvětlil, že to je řeč vněmů, řeč mysli, srdce, duše, úst – obrazy, zvuky, doteky, slova…, věty, které vypovídají o světě kolem. Ten je ovšem jako celek fakt neuchopitelný a nepochopitelný.

    Mochito si dávám v hospodě, kde stojí za pultem černá holka, mluví španělsky, ale oba víme, že jsme kamarádi. Víme to, aniž bychom spolu mluvili, vyměňovali si názory na Kubu a Castra, českou politiku a globální krizi. Náš dialog je modálně semiotický a emočně pozitivní. Modálně semiotický je také veřejný diskurs o korupčních kauzách, hajzlech v politice a tak podobně. Našimi těly, mozky, dušemi, vztahy a řečmi přitom prostupují negativní emoce. Vše je v prdeli říkáme. Moc nechybí a uvěří tomu také naše děti a vnoučata. Pak to opravdu takové bude.

    Původní verze psána pro www.tyzden.sk
    Převzato s laskavým souhlasem autora z jeho
    BLOGU
    —————————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Lenka Says:

      Souhlasím, Fedorku, moc pěkně napsané, také to tak cítím. Snažím se mít v sobě pohodu a to pindání o všem možném mi kazí náladu, proč je někdo tak sprostý, že si vylívá svoje splašky na mě. Nemusím být tak hloupá a slušně a trpně si to nechat líbit. Ať se každý snaží na sobě pracovat, aby si udělat život hezčím a příjemnějším. Bude nám všem líp.

    • Stepan Says:

      Ten pan Fedor Gal se mnou asi chodil v sedesatych letech do hospody, kdy jsme druzne zpivali na melodii ruske pisne “Siroka strana maja radnaja” nasledujici ceskou verzi:

      V prdeli jsou nase idealy,
      vprdeli jsou nase mlade sny,
      v prdeli jsou nasi kamaradi,
      do prdele pujdeme i my.

      Syfylis nam koule rozezira,
      kapavka nam votravuje dech,
      ja drugoj takoj strany neznaju,
      gde tak volno dysit celovjek.

    • Ondřej Wolf Says:

      Od rána mi vrtá v hlavě, co vlastně říct. Bezesporu, je to výborný článek, s autorem se můžu jen ztotožnit. Vždyť můj “ideální svět” se tomu jeho velmi podobá. Ale - je tady to pověstné ALE.
      Vážně moc rád bych s FG (a taky s J.A.Komenským) utekl do do Ráje srdce. Jenže mi to nejde. Spousta věcí, ze kterých ono společenské znechucení vychází, má velmi konkrétní dopad do života různých lidí, které znám. Podle nich si představuji dopad pro lidi, které neznám osobně, ale nějak se i tak s nimi cítím spojen. A z toho plyne otázka - Jak dlouho vydrží Ráj srdce, je-li mé štěstí aspoň trochu propojeno se štěstím druhých - kterým zrovna ubývá?
      Ondřej

    • Věra Tydlitátová Says:

      To je opravdu složité. Myslím, že je potřeba obojí. Člověk může pro druhé často udělat dobré také tím, že si sám zachová radostnou a klidnou mysl. Možná je ta pohodová mysl důležitější než různé akce v tom vnějším světě, na které tak jako tak nemáme dost sil. Komu můžeme opravdu pomoci? A mají o naši pomoc vůbec ti lidé zájem? Netouží spíš po radosti a naší dobré náladě, která je povzbudí a kterou můžeme rozdávat, i kdybychom nic udělat nemohli? A také ta pohoda i v reálném, vnějším světě trochu pomáhá k nápravě jeko sebenaplňující proroctví.
      Ale fakt je i to, že nejsme žádná víla Fajnálada a že když nás něco štve, je dobré do říct a nehrát si na titány humoru a nadhledu. A na špatné věci aspoň upozorňovat s nadějí, že se najdou další lidé a společně ledacos napravíme. Je to asi případ od případu.

    • bruno Says:

      Štěstí nejsou peněženky plné stravenek, televize na splátky a plomba zdarma. Za štěstí považuji uvědomit si to.

    • Ondřej Wolf Says:

      Určitě ano - ale je to těžký, těžký ….
      Ondřej

 

Duben 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
1234567
891011121314
15161718192021
22232425262728
2930  

Archivy