• Vážení čtenáři těchto stránek.

    Chci vám napsat něco o sobě a zároveň se omlouvám, že se nepředstavím. Budete-li číst dál, snad pochopíte, proč.

    stop-rasizmu

    Narodila jsem se před více jak dvaceti lety, zřejmě neplánovaně. Mojí romské mamince bylo tehdy dvacet let a celé svoje dětství prožila v dětském domově. Po mém narození odešla z porodnice beze mne. Nemyslím si, že by se o mne nechtěla starat, spíš věřím, že neměla k tomu podmínky. Musím se přiznat, že jsem ji nikdy neviděla a můj otec exotického původu žije kdesi v cizině. Po matce jsem zdědila tmavou pleť. Putovala jsem tedy do kojeneckého ústavu a později jsem vystřídala dva dětské domovy. Zůstaly mi z té doby nějaké vzpomínky, většinou hezké, až na jednu věc. V tom druhém dětském domově, kde jsem byla nejmladší (byli tam děcka i osmnáctiletí) jsem byla zhruba v pěti letech jedním velkým chlapcem opakovaně sexuálně zneužívaná. Pamatuji si z té doby také, jak mi bylo vždycky líto, když byly návštěvy a za mnou nikdy nikdo nepřišel…

    Až jednou, to mně bylo už skoro šest let, se objevila v dětském domově paní, a paní ředitelka mi řekla, že jestli chci, můžu jet k té paní na návštěvu. Tak jsem tam jezdila několik víkendů a nakonec se z té paní stala moje adoptivní maminka.

    Díky tomu jsem prožila hezké dětství. Maminka je věřící, a tak mě brávala sebou v neděli do kostela a později jsem byla pokřtěna. Měla jsem docela hodně kamarádů, holek i kluků, byla jsem, myslím, dost oblíbená. Je pravda, že panenky mě zrovna moc nebavily, to jsem spíš hrála s kluky fotbal. Chodila jsem na nábožentví, do dívčího katolického oddílu skauta, do hudebky. Dětství probíhalo celkem v pohodě až do mých čtrnácti let. Dospívala jsem, a najednou jsem nevěděla, co se se mnou děje. Cítila jsem, že jsem jiná než ostatní holky, ale neuměla jsem si to v hlavě srovnat. Začala jsem mít problémy ve škole s chováním, později i s prospěchem. Mívala jsem výbuchy vzteku, nedokázala se ovládat. Chodila jsem s mamkou do psychologické poradny, ale víceméně si se mnou nevěděli rady. Přitom jsem byla stále v kontaktu se svými kamarádkami z kostela a chodila jsem na různá spolča.

    Po ukončení základní školy se mamka rozhodla, že mě dá do církevní internátní školy. Prý si myslela, že tam bude o mě dobře postaráno. Jenže škola byla ve velkém městě, které svádělo vyzkoušet si nepoznané, a byla k tomu i příležitost, protože jsme měli dost volna a po škole se nám moc nikdo nevěnoval. V té době se mé problémy prohlubovaly. Zjistila jsem, že se mně líbí ženy. Pamatuju si, jak jsem byla zamilovaná do jedné mladé profesorky, s kterou jsme si rozumněly, a jak jsem byla zoufalá, když ona profesorka odcházela na mateřskou. Opět jsem měla problémy s chováním i s prospěchem a v té době jsem také poprvé okusila drogy. Díky tomu jsem se scházela s různými problémovými kamarády a to pokračovalo i v době, kdy jsem školu ukončila a vrátila se domů.

    Už mi bylo jasné, že jsem homosexuální a toužila jsem po partnerce. Problém byl v tom, že když jsem s nějakou holkou začala chodit, dříve nebo později si ta dívka našla něj akého kluka. Mamka už v té době o mojí sexuální orientaci věděla a i mezi mladými v naší farnosti to už bylo známo. Mně se samozřejmě líbila některá děvčata ze spolča, což se ovšem nelíbilo našemu panu faráři. Měla jsem vztah s jednou věřící dívkou z naší farnosti, ale pan farář hned varoval přede mnou její rodiče a dívce řekl, že jsem nemocná. Přiznám se, že se mě to velice dotklo, a tak do kostela chodím raději v jiné farnosti. Od jiných kněží jsem dokonce slyšela, že pravděpodobně lidi, jako jsem já, končí v pekle.

    Uznávám, že jsem nežila vždy jako správný křesťan. Neuměla jsem dobře řešit své problémy. Ale doufám, že už je to za mnou. Mám práci, která mě baví. Už dva roky nepiji vůbec alkohol, neberu drogy a přestala jsem kouřit. Stále bydlím s mamkou a prosím Boha, aby mi pomohl najít vhodnou partnerku. Věřím totiž, že mě Bůh má rád i takovou, jaká jsem, a že i s milovanou ženou bychom mohly prožít dobrý a smysluplný život. Proto hodlám v budoucnu žít podle tohoto svého přesvědčení.

    V rámci svého zaměstnání se často pohybuji mezi různými lidmi a často cestuji vlakem. Stále častěji se setkávám s odmítavým postojem vůči mé osobě u lidí, kteří mě vůbec neznají, ale vadí jim moje barva pleti. Když cestuji na delší vzdálenost, kupuji si jízdenku do první třídy. A to proto, že tam nebývá tolik lidí. Přesto zažívám zajímavé situace. Např.jsem zaslechla, jak kdosi poznamenal, že to je teda bordel: „poberou dávky a pak jezdí v jedničce…!“ Anebo jsem otevřela kupé, pozdravila a zeptala se paní, zda tam má volno. „Ale tohle je jednička!“ namítla paní. No to já samozřejmě vím, odpověděla jsem důrazně. „No né, já jsem se vás nechtěla dotknout“ začala se paní najednou omlouvat.

    No, ono to cestování jedničkou , pravda, leze trochu do peněz. Ale zase na druhou stranu myslím, že stojí za to takhle té většině vytřít zrak :-) .
    Tak jsem si trochu postěžovala, ale proto to nepíšu. Vlastně mám v životě docela štěstí. Jen se někdy trochu bojím budoucnosti.
    Moc by mne zajímalo, jak žijí například jiní křesťané s podobným osudem.

    V.
    ———————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • 3 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031  

Archivy