• Kronika 03.09.2009

    Milan Balabán v roce 1999

    Milan Balabán v roce 1999



    Když jsem před více než třiceti lety potkala Milana, bylo to za trochu dramatických okolností. Poprvé jsem ho uviděla na filosofickém semináři bytové univerzity u Jendy Kozlíka v Břevnově. Vynikal tehdy temperamentním projevem, razantností a jednoznačností názorů a zajímavými vhledy do starozákonního myšlení. V prostředí disentu se Starý zákon stával srozumitelným médiem pro přemýšlení o významu svobody. Snad jsme rozuměli dávným touhám vzdáleného národa právě pro společnou zkušenost nesvobody a každodenního rozhodování mezi pravdou a selháním.

     

    Životní cesta Milana Balabána začala 3. září 1929 v polském Boratíně, kde prožil dětství v poměrně chudé rodině venkovského kazatele. Vzpomíná, jak jezdíval dlouhé cesty s otcem v noci na koňském povoze a díval se na hvězdy. Osud jej zavedl do Čech, kde působil jako duchovní v několika sborech, jeho politická nezlomnost vedla ke „ztrátě souhlasu“ a později k podpisu Charty 77. Odtud byla už cesta na virtuální katedru Patočkovy univerzity logická a nevyhnutelná.

     

    Na bytových seminářích se probírala pestrá škála filosofických, sociologických, politických a teologických témat a měli jsme možnost slyšet skutečné odborníky, a to nejen ty naše z prostředí disentu, vzdělané myče oken, čističe kanálů, kotelníky, vyhozené profesory a pronásledované učence, či penzionované nositele vědění a kultury, pro něž komunističtí byrokrati neměli žádné uplatnění, ale také zahraniční vzdělance z předních evropských univerzit. Vzdělání takto získávané bylo útržkovité, neúplné a nevyrovnané, ale byla to mentální hradba před všudypřítomnou hloupostí, arogancí a povrchností normalizační moci. Milan Balabán byl jedním z těch, kdo nezištně a obětavě tuto hradbu stavěl a obnovoval.

    Ladislav Hejdánek a Milan Balabán v roce 1999

    Ladislav Hejdánek a Milan Balabán v roce 1999

     

    Byl ale také tvrdým kritikem poměrů ve společnosti i v církvi, zatímco se mnozí snažili církevní představitele omlouvat a skrývat jejich politická selhání ve snaze uchránit církev před zlobou okolního světa, zatímco budovali iluze o oáze pokoje a útočišti ušlechtilých, Milan neváhal přijít na konferenci a ve dveřích nahlas pronést památnou větu: „Mezi náma je fízl.“ Nikdy se nerozpakoval nazvat darebáka darebákem, kolaboranta kolaborantem, jeho jednoznačnost byla pověstná a snad i obávaná.

     

    Brzy jsem začala navštěvovat také jeho vlastní starozákonní seminář v Dejvicích, kde se scházela pozoruhodná parta nadšenců, například jako hosté Karol Sidon a Egon Bondy, s námi pak poslouchal Jiří Schneider. Duch zde panoval nejen vědecký, ale zcela podle nátury Milana také umělecký, vydávaly se zde samizdaty básní nebo významných přednášek, dokonce se hrálo divadlo a malovalo se. Přestože Milan Balabán neměl hotový doktorát (komunisté mu nedovolili titul obhájit) a živil se jako kanálník, byl již tehdy mezinárodně uznávaným znalcem starozákonní biblistiky a biblické antropologie, sám rád užíval termínu člověkosloví. Pokoušel se nás učit základy hebrejštiny, mnozí si odnesli alespoň znalost písmenek. Našemu prostředí zprostředkoval znalost i kontakty takzvané amsterodamské vykladačské školy, nicméně sám si ponechal originalitu a nikdy se nenechal cizími vlivy zcela pohltit. Originální byl již tehdy také jeho jazyk, spíš esejistický a básnický než exaktně vědecký, ale i tak názorný a přesvědčivý.

     

    Krátce po revoluci nás pozval Milan k oslavě svého doktorátu, který obhájil bezprostředně po odchodu rudé žáby z pramene. Oslava probíhala v Obecním domě a všem se nám zdálo, že je před námi i před českou religionistikou, filosofií, teologií a dalšími svobodnými uměními zlatá éra. Mnohým přednášejícím z bytové univerzity byly nabízeny významné posty, dokonce se uvažovalo i o prezidentském úřadě pro jednoho filosofa z bytové univerzity. Radim Palouš se stal rektorem, mnoho přátel usedlo v parlamentu. Naštěstí tohle naivně romantické opojení brzy pominulo a snad nikdo z našeho okruhu se nezapletl s politikou fatálně a nezvratně. Milan se stal oporou teologické fakulty a navázal na dobrou tradici české starozákonní teologie a religionistiky. Docentura a profesura přišly vzápětí a Katedra religionistiky Evangelické teologické fakulty mohla vzkvétat pod Balabánovým vedením další požehnané roky. Nutno říci, že po boku Milana zde působili ještě Miloš Bič a Jan Heller, dohromady tvořili tito biblisté velmi silnou skvadru schopnou vymanit přehlížený obor z komunistického marasmu a vychovat řadu nástupců.

    Autorka, Sváťa Karásek a Milan Balabán na oslavě Milanových narozenin v září 1999

    Autorka, Sváťa Karásek a Milan Balabán na oslavě Milanových narozenin v září 1999

     

    Co ale má také nezanedbatelný význam, to je řada publikací, článků, básní a studií, které Milan Balabán doslova chrlí s náruživostí člověka, jemuž bylo dlouho bráněno v publikování. Má toho mnoho co říci, a proto jeho nápady tryskají s neuhasitelnou silou. Jeho knihy mnoha lidem otevřely okno do zvláštního světa bible, starověkých kultur, dávné poesie a hebrejského myšlení. Mí studenti mi čas od času říkají, jak mnoho je ovlivnily Balabánovy knihy, kolik jim daly a jak zásadně rozhodly o jejich odborných zájmech.  Je mi ctí, že jsem mohla a dosud mohu spolupracovat s Milanem Balabánem jednak na textech jeho publikací, ale také doprovázet jeho knihy ilustracemi.

     

    Mnozí z bývalého kruhu neformálních studentů Milana Balabána se uplatnili v jeho oboru nebo v blízkých oborech, a to dokonce i na velmi vysoké úrovni, Jirka Schneider se stal velvyslancem v Izraeli. Když jsme se my tři, totiž já, Milan a Jirka  dvakrát setkali při našich návštěvách Izraele, jednou v Tel Avivu a jednou v Netanii, jako by se symbolicky uzavřela ta dlouhá cesta z různých bytů na Praze 6 přes napětí a naděje revoluce až ke stolku pod izraelským nebem u skleničky vína z Karmelu. Mnozí posluchači bytových seminářů, již dospělí a zavalení povinnostmi až po revoluci studovali ty obory, které buď za komunistů neexistovaly, nebo na něž neměli disidenti  a jejich děti dovolený přístup. A tak se na různých  prestižních fakultách objevovaly známé tváře a na promocích pak zněla známá jména. Díky bytové univerzitě a právě díky takovým lidem, jako je Milan, mohli tito lidé dohnat ztracený čas a úspěšně studovat vedle mladších a šťastnějších kolegů. A také díky bytovým seminářům vstupují tito lidé do české vědy a kultury nikoliv jako rehabilitované oběti, jimž je účast na vědě dopřávána z milosti, ale jako skutečně schopní, originální a tvořiví vědci.

     

    Milan Balabán se dožívá osmdesáti let v duševní svěžesti, kterou by mu mohl kdokoliv závidět. Jeho celoživotní intelektuální úsilí pomáhalo udržet jeho mozek svěží a tvořivý. My, kdo ho známe, vidíme, že má témata na dalších několik desítek nebo možná stovek knih, že je schopný napsat desítky článků týdně, že mu v mysli vyskakují verše a metafory jako blechy. Jeho činorodost je schopná utahat několik redaktorů, protože jeden nedokáže zpracovávat rukopisy tak rychle, jak je Milan píše.

     

    Milan Balabán není žádný světec, jeho osobní život je řadou karambolů, ale jeho živelný prorocký duch osvěžoval po celé roky poněkud zatuchlou atmosféru české intelektuální společnosti nesené spíše ohledy na prospěch a bezpečí než občanskou odvahou. Jeho vliv na mládež byl nesmírný, se svým mladickým elánem a břitkým intelektem stačil i nejdravějšímu mládí a mohl se mu i vysmát, kdyby měl v sobě zpupnost některých otitulovaných učenců. Ale Milan Balabán zůstal skromným a lidským, jako ho nezlomily hrozby estébáků, nezlomily jej ani pocty a tituly, jichž se mu dostalo. Zůstal prostě svůj – divoký básník, dobrodružný teolog a pohoršlivý religionista.  Jedou jsme spolu procházeli Kostnicí a zastavili jsme se v takzvaném Husově domě. U vchodu nějaký mladík prodával vstupenky a Milan začal lovit z kapsy peníze a německy vysvětloval, co a jak chceme, a ptal se, jak se jde k jezeru. Vtom ten mladík koukl nahoru a česky povídá: „Vy jste profesor Balabán, já vás znám, chodil jsem na vaše přednášky, kvůli vašim knihám jsem začal studovat teologii. Tady jsem jen na brigádě.“ Milanova síla je v umění inspirovat, zapalovat a předávat nikoliv jen vědomosti a informace, ale životní orientaci, radost z poznání a umění vychutnat všechny smyslové i duchovní požitky s radostí a vděčností vůči Nebesům.

     

    Když nás Sváťa Karásek pozval do svého domu v Curychu, vydali jsme se s Milanem do Alp. Na jedné rozkvetlé horské louce se Milan labužnicky svalil do trávy, několikrát se překulil, až našel pohodlnou polohu, roztáhl se na sluníčku a s pohledem na bílý masiv Eigeru poznamenal: „Když už je tak krásně na Zemi, co nám asi tak Pánbůh mohl připravit na Nebi?“ V té větě jako by se vyjevila celá povaha Milanovy básnické teologie. Na jedné straně to bylo velmi zbožné zvolání a víra v mnohem lepší příští, na druhé straně v té větě byla i pochybnost: zdali vůbec může být v Nebesích něco lepšího, než je to, co nám dává tento svět a tento život?

     

    Milan není jednoduchý člověk. Mnoho lidí naštval nebo zranil, některé právem, jiné možná i nespravedlivě, mnoha lidem pomohl buď z nouze, nebo k rozhodnutí, mnoho lidí inspiroval, mnoha lidem předal zájem o svůj obor či o umění, mnoha lidem i nyní předává své mnohotvárné a originální vidění světa i Nebes. Mnoho zaplatil za své průšvihy, mnoho rozdal, ale také mnoho dostal a vděčně přijal.

    ——————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy