• Kronika 27.06.2009

    komunismus

    Kdo si toho povšiml? V kalendáři je dnes tato poznámka:  Den památky obětí komunistického režimu. Ano, komunistický režim má své oběti - a my jako bychom na to ani nemysleli. A pachatelé žijí mezi námi, to je právě to těžké. Mnozí známe osobně lidi, kteří podle normálních měřítek patří mezi zločince. Ale jsou to bodří strejdové odvedle, mají rádi zvířátka a jsou to vzorní dědečkové.

    Tak raději nemyslíme na bité a ubité vězně a umírající mukly, vězně na uranu, zmanipulované procesy, lidi oběšené, interované, postřílené na hranicích, na tisíce zničených životů, vyhazovů z práce, zákazů studia, fízlování, zákazy knih, filmů, divadel, koncertů a výstav, zákaz cestování, pokřivené vzdělávání dětí a neustálý strach, do něhož tito žoviální strejdové uvrhli celý národ.

    Chyba se stala už během sametové revoluce. Nejprve znělo ulicemi heslo “Nejsme jako oni!” aby se předešlo lynčování. To je ještě pochopitelné, a i kdyby to zabránilo byť jediné nespravedlnosti, mělo to smysl. Menší smysl už měly ony občasné a stále častější hlášky, kterými bylo paralyzováno legitimní vědomí společnosti, že by měla existovat nějaká spravedlnost, ony hlášky: “Každý se na tom režimu podílel, každý má vinu.” Byl to oblíbený slogan v devadesátých letech, mantra, která zlomila každé volání po právu. Žádost o spravedlnost byla odbyta jakožto odporná a nízká touha po pomstě. Toto zmatení pojmů bylo smrtelné, každý sice věděl, že spravedlnost není totéž co pomsta, ale v šumu řečnění různých překabátěných a velmi pragmatických politiků, filozofů, politologů, křesťanských aktivistů, právníků a naivních nadšenců, se to nějak popletlo. A bývalé oběti byly opět poníženy: byly označeny za spoluviníky! A proto nedošlo k potrestání viníků a k rehabilitaci obětí, jimž nyní zbývá jakýsi formální významný den v kalendáři. I ony žijí mezi námi, lidé, kteří se své spravedlnosti nedočkali. Občas nadáváme na poměry v naší zemi, hledáme příčinu, mnozí zahořkli, jiní jsou zmatení a plní nenávisti, někteří z frustrovaných a nevyrovnaných lidí se přiklánějí k paranoickým teoriím spiknutí. Ale za naším marasmem není rejdění obskurních spolků, světového kapitálu, židobolševiků, tajných služeb a velmocí, ani přebujelý liberalismus, nebo nedostatek vzdělání či morálky mládeže. Za naší bídou je rezignace na spravedlnost a na druhé straně hrozný hlad po ní. Všechny ty tlusté čáry za minulostí ve skutečnosti uzavřely do společenského podvědomí temné démony nevyřešených dluhů a nevybitého hněvu. Vždyť i pouhé zkoumání dějin komunistické éry je považováno za cosi neslušného, každé eventuální hrábnutí do archivů bolševických svinstev vyvolává bouřlivý odpor. Sociálně demokratičtí poslanci navrhovali zrušit zákon o zřízení Ústavu pro studium totalitních režimů - Ústavu paměti národa. Komunisté jsou nejen legální, ale jsou pokládáni za standartní demokratickou stranu. Svým obětem se vysmívají zcela otevřeně.

    Dlouho bylo z jakéhosi nepochopitelného útlocitu odmítáno zveřejnění agentů StB, přestože ten seznam už dávno mezi lidmi koloval a na internetu je dostupný vlastně stále. To, čeho se státní orgány obávaly, se dělo průběžně a bez povyku, lidé si lustrovali své okolí. Ukázalo se pak, že nikdo svého fízla nezabil, žádná divoká pomsta se nekonala, přesto i kolem toho bylo plno řečí. Jak je člověku, který najde v seznamu udavačů svého známého, přítele, nebo dokonce člena rodiny? Blbě. Stalo se mi to několikrát, ale ani v jednom případě jsem neměla potřebu se mstít. Naopak, mnohdy mi těch lidí bylo hrozně líto. Ale to, že je znám, je osvobodivé, neboť také vím, kdo fízlem NEBYL, což jsem předtím nevěděla a občas jsem i někoho podezřívala. Poznání pravdy má více výhod než nevýhod a přináší více prospěchu celé společnosti, než skrývání problémů v archivech a zametání otázek pod koberec.

    Všichni jsme znechucení z toho, jak je justice bezmocná, či záměrně liknavá v prosazování spravedlnosti vůči zločincům komunismu. Ovšem, kdo by necítil rozpaky nad soudem s vetchým a zcela dementním staříkem, který v mládí zabil pár muklů, ale nyní ani neví, o co jde? Prosím, ať je stařičký vrah odsouzen za vraždu – a pak ať je mu trest třebas prominut. Ale nenazvat zločin zločinem, nenazvat vraha vrahem, to je něco, co rozkládá celou společnost na dlouhá desetiletí. Nemůže-li člověk věřit svému státu jakožto právní instituci, necítí k němu ani loajalitu a uzavírá se do vnitřního exilu. Možná přestává cítit loajalitu i k tomuto národu, který chrání své zločince a pohrdá svými hrdiny. Máme relativní blahobyt a jsem tomu ráda. Máme svobodu a jsem tomu velmi ráda. Ale spravedlnost u nás zaplakala.
    ——————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 8:00

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Karel Says:

      Ahoj Věruško.
      Moc krásně napsané. Bohužel mnoho lidí rádo na tyhle doby zapomnělo, nebo alespoň tuhle ztrátu paměti předstírá. I já jsem v seznamech našel kamaráda, do kterého bych to nikdy neřekl. Prodával ve stánku s občerstvením na Bílé Hoře a pomalu denně tam u něj zpíval z magneťáku Kryl. Byl to pro mě dost šok, ale zárovn také takové užitečné poznání….

    • Blechová Hana Says:

      Věruško díky, jako vždy skvělý článek.
      Ondřeji, jistě, to pojmenování zla je velmi důležité, ovšem pokud se najdo takové Brožové-Polednové, pak i já, ač jinak docela dost mírumilovný člověk, jsem ráda, že si ta baba odsedí aspoň pár let! Dodnes si vůbec neuvědomila - nebo nechce uvědomit, co spáchala, v jejích očích i slovech je pořád stejná zloba, ona by dnes ve stejné situaci udělala to samé, tady prostě ten trest je správně, tedy podle mého mínění. Jen je strašlivou chybou, že přišel tak pozdě! A že přišel jen pro ni, zatímco takové Horváthové (Wonka) jsou soudkyněmi dál, žw? Neuvěřitelné a děsivé!
      A o jakémsi odškodnění zbývajících ještě živých obětí a jejich rodin se už raději ani nemluví, to je asi z kategorie “primitivní antikomunismus”!
      Ale už se líhnou zas nové politické kariéristky, nové potvory, podívejte se na přeslazenou Řápkovou, ta kdyby byla v padesátých letech, to by byla soudružka jak víno! Senátorka Janáčková je další nestvůra!
      Bleška.

    • Vera Tydlitatova Says:

      Přátelé,
      I takovéto téma se v očích našeho Génia stává důvodem k antisemitismu. podívejte se, co zase vytlačil za hromady guána: http://tydlitatova.blog.tyden.cz/clanky/diskuze/3172/den-pamatky-obeti-komunistickeho-rezimu.html
      Dnes musím zase utíkat, mám tady návštěvu, ale k večeru vám všem odpovím. Díky za milá slova :-)))

    • Ondřej Wolf Says:

      Antisemitismu a jeho nositelům se VŽDY hodilo cokoliv, čím se dá dehonestovat, ublížit. Vránovi dnes také. Ubližuje dvakrát. Jako antisemita, ale i jako někdo, kdo si z lidského neštěstí dělá krmivo pro svou “doktrínu”
      Ondřej.

    • Martina Durdovic Says:

      Mně přijdou ta naše komunistická léta jako infekce, hnusná choroba co v nás snad zůstane už pořád. Nedá se jí úplně zbavit a ona navíc roste, když má čím se živit.

    • Blechová Hana Says:

      Však já vím, Ondřeji, vím moc dobře, že jste to myslel tím nejrovnějším způsobem, ono pokud se věci dělají podle přirozeného práva, tedy řádným soudem, řádnými soudci, jejichž výklad práva není nepřirozený, pak je vše OK. Lidové soudy jsou další skvrnou, další nespravedlností, dalším divokým násilím.
      A to je pak stejný neřád, jako naše “tlustá čára”.
      Bleška.

    • Ondřej Wolf Says:

      Dík za pchopení, Hanko, vnímám Vás také tak.
      Ondřej

 

Září 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
252627282930  

Archivy