• Kronika 13.03.2012

    “Avšak já jsem byl, jak se ukáže, po celý život takový, i na veřejnosti, jestliže jsem byl někdy nějak činný, i na veřejnosti, a právě tak i v soukromí, že jsem nikdy nikomu v ničem nepovolil proti právu…”
    Platón: Obrana Sokrata

    patocka_1971
    -

    Dne 13. března 1977 zemřel Jan Patočka, člověk velký duchem, občan velký svou statečností.

    Narodil se 1. června 1907 v Turnově. Od r. 1925 do r. 1932 studoval nejprve na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Po obhájení disertační práce “Pojem evidence” je promován na doktora filosofie. Následující dvě léta tráví jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Od r. 1934 až do r. 1944 byl profesorem na pražských gymnasiích. V Této době se stává tajemníkem Cirole philopsophique de Prague (1935) kolem něhož se soustřeďují utečenci z universit fašistického Německa, a tajemníkem Jednoty filosofické (1936). R. 1937 se habilitoval na filosofické fakultě Univerzity Karlovy spisem “Přirozený svět jako filosofický problém”. Jeho působnost jako vysokoškolského učitele přerušila okupace. V r. 1939 dokazuje Patočka (viz. “Česká vzdělanost v Evropě”), že náš duchovní život nebyl odnoží německého hnutí, nýbrž kusem vlastního úsilí o proniknutí k Evropě, o vlastní duši. Svéráznost a světovou orientaci české kultury ukazuje ve své máchovské studii (”Symbol země u K.H. Máchy”). Snaží se též objasnit (”Dvojí rozum v německém osvícenství”) filosofické kořeny onoho nepochopitelného výplodu národa z minulosti duchovně renomovaného, totiž kořeny romanticko-mysticky a iracionálně sladěné racionálně socialistické ideologie, odhalit, odkud se tu vzala, kde jsou myšlenková rozcestí, která otevřela cesty tak bludné a zrůdné. V nejriskantnější době uveřejňuje jako člen redakčního kruhu České mysli zprávu o úmrtí profesora filosofie J. Tvrdého, který zemřel dne 13. března 1942 v nacistickém koncentračním táboře. Patočka pomáhá rodinám zatčených a na sklonku války opouští místo středoškolského profesora na malostranském gymnáziu, když byl nasazen jako dělník tunelář.

    Po skončení okupace opět působí na filozofické fakultě v Praze a Brně. Od r. 1946 je mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Po r. 1948 je ze svého učitelského místa na univerzitě propuštěn a zaměstnán v knihovně Masarykova ústavu a od r. 1954 v Pedagogickém ústavu ČSAV. V r. 1964 se stal členem institutu Institut International de Philosophie v Paříží. R. 1967 získal titul doktora věd na základě obhajoby práce “Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové”. V r. 1968 se opět vrací jako profesor filosofie na Universitu Karlovu. R. 1972 mu byl udělen titul dr.h.c. Vysokou školou technickou v Cáchách. Téhož roku je opět - potřetí - nucen odejít z místa vysokoškolského učitele, tentokrát do penze. Ve své obsáhlé publikační činnosti doma i v zahraničí, a to časopisecké i knižní, ústní i rukopisné v jazyce českém, slovenském, polském, německém a francouzském byl ne pouhým přednášečem filosofie, ale filosofem. Výrazná byla jeho orientace na historii filosofie a na velké osobnosti duchovních dějin minulosti i přítomnosti, svým rozsahem i hloubkou jsou v české literatuře jedinečné jeho práce z anglické filozofie, významné jsou jeho studie hegelovské, kantovské, karteziánské, fenomenologické a další. Nelze se přitom nezmínit o jeho hlubokém zájmu o duchovní dějiny české: zde je třeba především upozornit na jeho mezinárodně uznávané zásluhy o komeniologické bádání.

    Patočka podřizoval veškerou částečnost nárokům celku. Je třeba, připomínal mnohokrát, sledovat nejenom své národní cíle, ale své evropské a obecně lidské poslání, třebaže v tomto zápase byli často obětováni naši nejlepší a nejnadanější představitelé, třeba měřit své domácí problémy světovými a nikoli provinciálními kriterii. Patočka je jedním z mužů, v nichž do našeho prostředí vstoupil svět, a to nikoli ve smyslu světových měřítek. Je vždy pro pokrok pojímaný obecně lidsky, mělké pokrokářství ovšem kritizoval pro jeho intelektualizmus znehodnocující většinu lidské minulosti a mimoevropské přítomnosti, vysloviv tak porozumění pro národy “třetího světa”. V tomto duchu odsuzuje společenské přežitky minulosti a jejich formace a přijímá socialismus pro jeho konkrétní ekonomickou odpovědnost za všechny členy společnosti, především ty, kteří stáli či stojí na jejím okraji. Usiluje zároveň o udržení principu kolektivně nenahraditelné mravní odpovědnosti a tedy o respektování individuálních lidských svobod.

    Patočka byl výtečným interpretem, ale zároveň tazatelem a problematikem: kolik otázek položil ke všem interpretovaným, reprodukovaným, kriticky analyzovaným a vzájemně konfrontovaným ideám a systémům, zjevům a cílů - filozofickým, historickým, básnickým i hudebním. Často sahal k extrémně vyhroceným formulacím s vědomím, že taková extrémnost má tu dobrou stránku, že dovoluje ostrou formulaci problémů a kritiku.

    Dnes je jeho životní dílo nečekaně uzavřeno, ve světle tohoto posledního historického činu se otvírá nový pohled na všechny jeho složky, jež jsou převážně ryze odborné povahy a samy o sobě dávaly až donedávna nanejvýš jen tušit svůj praktický, morálně-politický dosah. I když by bylo smělou konstrukcí tvrdit, že celé předchozí filozofické dílo Patočkovo a celý jeho předchozí život programově směřoval k podobnému veřejnému vystoupení, je přece ještě nepodloženější předpokládat, že mezi jeho odborně filosofickým a kulturně publicistickým dílem na jedné straně a jeho politickým činem na straně druhé, je naprostá diskontinuita, že tu jde pouze o nahodilou, situačně motivovanou souvislost. Pozorné přihlédnutí k těm Patočkovým projevům, které se zabývají otázkami dějin vůbec a speciálně dějin naší vlasti, k jeho pečlivému ohledávání kulturních a mravních hodnot, jimiž náš malý národ zasáhl a zasahuje do evropské, a v zralejším současném pojetí do světové civilizace, ukazuje, že každá historicky zjitřená chvíle jeho života - a bylo jich nemálo - ho vedla k pronikavému zamýšlení nad konkrétními ideovými zdroji, k nimž se lze v hlubším porozumění vrátit a z nichž lze čerpat podněty k řešení současných konfliktů a k formulaci nových úkolů.

    Patočkovům filosofický přístup k těmto problémům byl zpočátku takřka vyhraněně teoretický a teprve postupně v něm přibývalo praktických zřetelů. V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník svého národa a občan svého národa a občan svého státu, dbal však vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporuje postižené spoluobčany a platí za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny a sebe sama. Postih však pro něj nebyl nikdy argumentem. Svému oboru, své “specializaci” - filozofii, zůstal vždy věrný. Po celý svůj život považoval za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahoval se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů. Svou osobní existencí zůstával ovšem odpovědným příslušníkem dané obce ve všech jeho částech i celku. Také jeho významný podíl na nejpolitičtěji orientované události jeho života - Chartě 77 - byl a je charakterizován touto jeho obecní i konkrétní, filosofickou i občanskou angažovaností. Nedbaje útrap, vzal na sebe úkol mluvčího Charty 77, v němž obstál nepochybným způsobem. Jeho neokázalá vytrvalost a statečnost nakonec musela vystoupit, pro krátké občanské veřejné vystoupení neváhal dát v sázku celé duševní bohatství své osobnosti a všechny myšlenkové výboje, jejichž hodnocením se budou zabývat další generace. Udržel onu nepartikulární odpovědnost občana za věci obce, nikoli jen této určité obce, ale též především za onu všeobecnost, která - a jedině ta - zakládá lidskou morálku. Proto mohla Charta 77 vzbudit tak všeobecný zájem, neboť - v neposlední řadě díky Patočkově postoji a formulacím - stavěla a staví do poředí v protikladu k jakékoli partikularitě právě tuto obecnou orientaci, povinnost občana bránit to, co lidskou obec ustavuje a udržuje. Pro Jana Patočku slovo pravdivost neznamenalo okamžité rozhodnutí, nýbrž trvalou odpovědnost ke všem věcem lidského života, pilnou, nikdy neutuchající věcnost. Tento nekrolog se této zásady držel. Záměrem tedy nebyl sběr zásluh a jejich vtesání do paměti dějin, ani vyznání osobní nesmírné úcty k člověku nejen obdivovanému, ale mnohým srdcím blízkému, nýbrž jen a pouze věcně odpovědný pohled na příliš brzo ukončený běh života člověka, jehož jméno se výrazně zapsalo do dějin našeho národa.

    prof. dr. Jiří Hájek, DrSc
    mluvčí Charty 77

    ———–
    Tento nekrolog vypracoval kolektiv přátel a žáků zesnulého filosofa, jeho autenticitu jako nekrologu Charty 77 potvrdil svým podpisem mluvčí Charty 77 prof. dr. Jiří Hájek.
    ————–
    Zdroj: Totalita.cz
    —————————————

    Související článek: Karel Hvížďala: Význam a váha Havlových slov roste i po jeho smrti

    Tento měsíc, 13. března 2012, uplynulo 35 let od smrti Jana Patočky a18. března tři měsíce od smrti Václava Havla, který právě od tohoto filozofa převzal myšlenku o životě v pravdě a snažil se ji celou svou existencí co nejdůsledněji naplnit.

    V dnešním komentáři bych se zamyslel nad tímto heslem, které častější frekvencí již ztratilo pevné kontury a zní jen jako vyprázdněný slogan. Rád bych proto připomněl alespoň v hlavních rysech jeho původní patočkovský smysl, který - bereme-li ho vážně - je důležitý nejen pro Evropany, ale pro občany celé naší civilizace.

    Jan Patočka vycházel ve svých úvahách z přesvědčení, že největší nebezpečí naší civilizace je v oddělení člověka od jeho vědomí. Jinými slovy upozorňoval na to, že stát - jak jsme ho znali ve střední Evropě mezi lety 1938 až 1989 - jako kolektivní organizátor vyžadoval pro sebe a své představitele takovou moc a vážnost či důstojnost, že nutil občany, aby se zřekli svého vědomí a svědomí. V důsledku toho se pravda přestala vztahovat k individuálnímu vědomí a svědomí a stala se produktem státních aparátů. Taky bychom mohli říci, že pravda nám představiteli moci a jejich aparáty byla ukradena. Tento posun, jak říkají filozofové, však vrací člověka zpět. V každém systému, kde dojde k potlačení idee ve jménu ideologie, dojde i k navrácení člověka od bytí do jsoucna. Nebo, přeloženo do srozumitelné řeči, tato změna vezme člověku možnost a i schopnost, aby sám za sebe rozhodoval, aby rozlišoval mezi věcmi danými, o kterých se nepřemýšlí a situacemi složitějšími. Jsoucí člověk není otevřen bytí, je zbaven transendence, tedy toho, co ho přesahuje, co ho nutí klást otázky a o všem pochybovat. Právě tento rozdíl je základem vskutku lidské, tedy svobodné existence a vztahuje se k pravdě.

    Jenže, jak v exilu často s odkazem právě na Jana Patočku říkával filozof Václav Bělohradský, to, čemu lze odevzdat život obrácený k vlastní konečnosti, je právě “idea” a ne “ideologie”, proti ní je třeba se naopak bouřit, protože s námi vždy manipuluje.

    Žít v idei, podle Havla v pravdě, znamená čerpat svou hloubku z vědomí toho, že jsme neupadli do sbírání věcí, peněz a pouhých zážitků, neboť obsahem každé idee je pochopení občanské odpovědnosti, která zas spočívá ve víře, že svět může být alespoň částečně pochopen. Tedy život otevřený idei je opakem života v područí ideologie, která ho nutí aby se choval podle jejího návodu, manuálu, protože za každou ideu musí ručit konkrétní člověk.

    Ideologii poznáme snadno, protože potřebuje nepřítele a nikdy nehledá nic, co by nás s druhou stranou spojovalo: ze soupeře činí vždy nepřítele proti kterému mobilizuj své přívržence, a tím je zbavuje možnosti o soupeři sofistikovaněji přemýšlet a nějak se s ním dohodnout. Přívrženec jakékoliv ideologie je majitelem pravdy a zná předem, aniž musí přemýšlet, odpověď na každou otázku.

    Podle Václava Havla, který vycházel z Jana Patočky, největší smysl evropského dědictví je to v nás, co se bouří proti ideologiím, podle kterých pravda není v našem vědomí, ale výsledkem činnosti stran, institucí, organizací a aparátů. Evropa znamená podle Havla, že pravda musí být vždy věcí osobní, a na to se v posledních letech díky zbožnění trhu, růstu, výnosů atd. zase zapomnělo, proto nás potrestala krize. Povýšili jsme se na pána a vlastníka přírody a domnívali jsme se, že odpovědnost je možné rozmělnit na nekonečné množství dlužníků, a tím jsme sami sebe podvedli.

    Podle Patočky a Havla jsme ztratili pravdu samu. Krize lidstva je proto podle obou citovaných pánů krizí samotné podstaty nebo jádra součsného člověka. Jestli si toto zase uvědomíme, máme šanci i jako civilizace neupadat, protože tato myšlenka může být zajímavá nejen pro starou Evropsu, ale i pro Ukrajinu, Rusko, Asii a třetí svět! Evropa podle Václava Havla a jeho učitele znamená: Pravda je věcí čistě osobní, za ní ručí jen každý člověk sám svým životem. Patočka, který celý život se politice vyhýbal, když bylo v roce 1977 toto oddělení osobního vědomí a svědomí od pravdy nejvíc ohroženo, se stal mluvčím Charty 77, a tím vstoupil do politiky. Za tuto ideu se statečně postavil a kvůli tomu nakonec zemřel. Za své přesvědčení ručil svým životem stejně jako Václav Havel, který kvůli tomu strávil bezmála pět let ve vězení. Nikdy nebyl produktem aparátu, ale jen svého přesvědčení, odmítl být objektem dějin a vždy se snažil být jejich subjektem, proto byl a dlouho bude jako politik k nepřehlédnutí. Stal se ikonou autentické existence, která se vždy bouří proti jakékoliv manipulaci, a to je důvod, proč význam a váha jeho slov i jeho sláva roste i po jeho smrti.

    Psáno pro ČRo 6

    ————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • Comments are closed.

 

Červenec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930
31  

Archivy