• udoli

    V Zabadani jsem bydlela v rodině přítele Issy, který pochází ze starobylého a vznešeného rodu, který přišel kdysi z Libanonu, jeho předkové byli vlastníci půdy, soudci, vojáci, předáci a jeden dědeček byl poslancem parlamentu a bojoval na koni a s mečem s Francouzi.

    Navštívili jsme starého pána, důchodce, který jen pro radost vlastní malý krámek s domácími potřebami. Otevírá ho jen podle nálady a na žádost přátel. Seděl za stolem, nabídl nám čaj a nechal přítele vybírat ručníky a trička. A zatím na mne upřel pronikavě modré oči, které zdejší lidé kupodivu také někdy mají stejně jako světlé vlasy, a pateticky zvolal: „Jsou ve vaší zemi taky takové rody? Takové rody jako je tuhle rod našeho pána? Jeho dědeček nosil turban, v ruce hůl a jezdil na koni, bojoval s nepřítelem!“ Připustila jsem, že i u nás jsou takové rody, ale zapomněli jsme na ně i na naši minulost. Moji předkové byli obyčejní kováři, znám svůj rodokmen do 16. století, ale to je spíš výjimka a turban ani hůl mí předkové nenosili, byť na koni asi také jezdili, ale byl to těžký kůň selský.

    Jeli jsme pak městem a z otevřených dveří srdečně zdravili mého vznešeného přítele křesťané. A on mi vyprávěl: „Před asi sto lety si zabadanští křesťané chtěli zavěsit na kostel zvony. Ale okolo bydlely tři významné a mocné zabadanské rodiny, které zdejší křesťany různě šikanovaly a zvony jim nechtěly dovolit. Tak šli zástupci křesťanů za mým pradědečkem a prosili ho o pomoc. Můj pradědeček poslal své mládence za představenými těch osmanských rodin a vzkázal jim: „Nedotknete se křesťanů, ani jejich zvonů!“ To tehdy stačilo, porušení toho zákazu by znamenalo veliké, opravdu veliké problémy.“ Přítel neřekl, jakého druhu by ony problémy byly, ale bylo to vcelku jasné, nebylo třeba přidávat drastické detaily.

    „Křesťané si na věž zavěsili zvony a každou neděli jimi zvoní, od těch časů až podnes. A všichni říkají našim lidem „bratranci“ a jsou naši přátelé. Naše rodiny mají ty nejlepší vztahy a navzájem si pomáháme.“ Být předákem v tradiční rodině je velká čest, ale nese to s sebou i nepohodlí. Zástupy prosebníků, klientů a příbuzných se trousily každý večer do salónu a vzdávaly poctu přítelově mamince, příteli a jeho bratrům, přednášely své prosby o přímluvu, radu a pomoc, líbaly a objímaly představitele toho vznešeného, i když nyní zchudlého rodu a při čaji rozebíraly své problémy, starosti s dětmi, práci, nemoci a jiné běžné životní trable. V roli hosta jsem u těch sezení byla přítomna, všichni se mi představili a s každým jsem si také vyměnila pár zdvořilostních slov. Nebylo těžké poznat, že pro všechny členy rodiny je to již únavné a když se audience táhly až do půlnoci, maminka jednou projevila nevůli: „Je správné přijít pozdravit, ale neměli by tu tak vysedávat.“ A jednou můj přítel své roli utekl, posadil mne do auta a ujel se mnou nad noční město, aby na chvíli unikl z toho mumraje.

    Procházeli jsme lázeňským městem Bloudan, jeho nočními ulicemi a dívali se na zářící zabadanské údolí. Město jiskřilo tisíci světly, ale Východní hora i Antilibanon byly černé a pusté. Lidé tady do hor nechodí. Ale lidé tady mají k sobě hodně blízko. Koupili jsme si falafel zabalený v tenkém chlebě jako v balíčku a jeli pro čerstvou vodu k prameni. U pramene stály děti, čekaly, až jim nateče voda do nádob a zatím se bavili kluci s holkama, vytahovali se, smáli se. Čekala jsem také a přála si, aby i u nás byli lidé tak laskaví a pohodoví. Tušila jsem, že po návratu už tenhle bezstarostný, veselý smích neuslyším.

    ———————–

    Foto autorka:

    1. Pohled do zabadánského údolí od citadely

    2. Zasněžená hora Hermon - Džebel Šejch ze silnice k  Zabadani

    3. Fíky u Zabadani

    4. Bludani v noci

    5. Tradiční dřevěný strop syrského domu

    ——————————-

    2-hermon
    -

    3-fiky

    -
    1-bludani
    -
    podhled
    ——————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 14 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Ondřej Wolf Says:

      Jako křesťan tenhle příběh i s jeho důsledky do dneška čtu s potěšením.
      Dovedu si ale živě představit, že pro pár “křesťanů” by mohl být vážným narušením jejich černobílého (my jedinní hodní a kolem zlej zbytek světa) obrazu světa.
      Ondřej

    • Silvae Says:

      Krásné. Nemám příliš nacestováno a tak se mi nechce věřit, že v jiných zemích dokáží lidé být jiní než v ČR.

      Mimochodem, můžu se zeptat, jak znáte svůj rodokmen tak daleko do minulosti? Přijde mi to milé vědět, odkud člověk pochází. Já znám přibližně jen etnické příslušnosti mých prapředků, podrobnější informace mi přijdou nesehnatelné.

    • Ondřej Wolf Says:

      Spíš střípky “rodinných legend”.
      Ondřej

    • Věra Tydlitátová Says:

      U nás je to právě díky tomu, že jsme jeden ze dvou nejstarších nešlechtických rodů v Čechách. Jeden z toho druhého rodu byl blázen do genealogie a spolu se svým udělal i ten náš rodokmen do roku 1532. Mimochodem kdesi v hlubinách staletí jsou oba ty rody stejně spřízněné. Z druhé strany znám předky jen do roku 1700. A samozřejmě plno předků neznám vůbec, každý máme stovky pradědečků a prababiček :-) Nedávno jsem si našla i program MyHeritage a pár předků a příbuzných se mi podařilo dohledat, ale nic významného. Ale tohle je právě pikantní, že kdejaký fašounek mne vyčleňuje z českého národa, i když jeho děda byl třebas Bavorák nebo Rus a babička Rumunka. Ale můj původ jim není dost nóbl český, protože nejsem rasistka.

    • Silvae Says:

      Ano :) vědomí o šlechtických předcích je velmi dobré, dává to šanci se nějakého rodokmenu dohledat.
      To se mi právě na rodokmenech líbí, že člověk(kromě nácků) nemůže mít tendence zařazovat se do nějaké “rasy” nebo “čisté krve”, protože to je všechno tak úžasně promíchané. Bohužel náckové, ačkoli vyzdvihují čistotu krve, sami se tím neřídí, když si sáhnou do svědomí a uvědomí si svoje předky a vždycky mě to rozčílí, protože leckterý by se ani nenarodil, kdyby se vyhlazování pokračovalo.
      Na MyHaritage jsem taky, ale už jsem to vzdala, znám akorát údaje mých prarodičů z matčiny strany a nekonkrétní o praprarodičích táty. Pokud vím, tak od táty byli všichni chudí a od mámy nějací drobní statkáři. Nevím, jestli takové údaje stačí. Ale více se tím netrápím :)

    • Věra Tydlitátová Says:

      Právě že moji předkové šlechtici nebyli, ale podle toho co vím, to byli slušní lidé, kteří se vždy živili vlastní prací a nikomu neškodili. Tak se za ně nemusím stydět. Ono je vlastně jedno, jestli měl člověk předky takové nebo makové, ale neměl by se stydět za nějaké hajzlíky a trnout, že má jejich geny. Stejně nakonec je důležité to, jak se člověk chová jenom sám za sebe. Za předky nemůže a potomky by měl slušně vychovat, aby byli dobrými lidmi. To ostatní není důležité.

    • Silvae Says:

      Právě jste vystihla důvod, proč se tím sháněním nijak netrápím. Není to důležité. Ale Vám gratuluji, když už se to povede, je to milé:)

    • Ondřej Wolf Says:

      Rachab, Rút……….kde by bez nich byla celá Abrahamovská ekumena?
      Ondřej

    • Martina Durdovic Says:

      …takhle si jeden taky dělal rodokmen a dostal se až ke katu Mydláři…:o)

    • Ondřej Wolf Says:

      Za žebřiňák, zeleninu ani rumunskou babičku bych se nestyděl. Styděl bych se jen za to, že bych z něčeho takového mohl mít čtyřpaklíčový mindrák :-).
      Ondřej

    • Tomas Marny Says:

      Ondreji nadherne podano:-))) ale jsme uplne OT.

      Verus to napsala krasne, cele to povidani. Dnes jsem si cetl jeji povidani o jidle prave u obeda:-) mel sem spanelsky ptacek se zlatym yukonem (brambor) vim ze je lepe podavan s ryzi, to jen jako poznamka ke zdravemu jidlu:-)
      Vzpomel jsem si take na sve cesty, kdy jsem musel byt velice opatrny abych nejedl levou rukou (jsem levak) coz je pro mne prirozene. Hoste by nejspis odesli od stolu.

    • Věra Tydlitátová Says:

      Přátelé,
      Já jsem si jistá, že leckterá rumunská babička by svého rozmazleného fašistického vnoučka pořádně propleskla přes papulu nebo na zadek a poslala by ho štípat dříví. To je to, co těmhle bobánkům chybí, proto se realizují rasistickými kecy na interetu.
      Tomáši, s tou pravou rukou to mám snadné, levou bych ta kouzla s chlebem ani neuměla. Ale zase to druhé… :-)

    • Věra Tydlitátová Says:

      Jo a ten pokrejvač, to je písnička od Járy Mottla, složil ji až po válce, vlastně až za komoušů, jenom se to tváří jako staropražská písnička. Je to o stýčkovi mého manžela, který nesměl kvůli nevhodnému původu studovat a učil se na pokrývače. Mottl se s ním znal odněkud z trampu a myslel, že to je vtipné, ale manželův dědeček z toho byl dost smutný. Nakonec ten strýček (nejmenuje se Vojtěch) vystudoval vysokou školu. No a písnička žije dál. Ovšem to je rodina mého manžela.

 

Březen 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy