Parafrázuji roztomilý komentář rozzlobené Brianovy matky Mandy v podání nepřekonatelného Terry Jonese z filmu Život Briana. Brianova matka plísní svého nesmělého syna ve chvíli, kdy ten chudák myslí na všechno možné, hlavě na politiku, ale na sex náhodou vůbec ne. Připomíná mi to některé naše puritánské aktivisty.
Minule zveřejněný článekProč mám rozpaky nad antijochovskou peticí zveřejněný nejprve na Deníku Referendum vyvolal bouřlivou diskusi. Podstatou mého článku byly zhruba tři myšlenky…
Roman Joch stojí na zcela protichůdném břehu než já, zastává názory, které jsou v příkrém rozporu s mými ideály a jeho argumentaci považuji za demagogickou. Zcela chápu, že jeho zvolení za poradce v oblasti lidských práv lze pokládat pouze za výsměch a provokaci, za demonstraci moci a síly vítězů voleb. Nesouhlasím s ní a domnívám se, že přispěje k další demoralizaci společnosti.
Což tímto činím. V době, kdy usiloval o stále větší moc, působil pan Paroubek odpudivě. Zvláště jeho námluvy s komunisty byly ohavné. Ale nyní mu opozice velmi svědčí a ukazuje se jako rozumný politik. Ostatně za pomoci komunistů se stal prezidentem i Václav Klaus a za komunisty kandidovala i madam Bobošíková. A kdybychom hrábli do minulosti mnohých dnešních “pravičáků,” našli bychom přehršli rudých knížek. Jiří Paroubek aspoň nikdy komunistou nebyl.
Hlava státu nemusí být moc chytrá, to je sice všeobecný předsudek, ale hlava státu je od toho, aby bylo na co naaranžovat korunu a aby vypadala dekorativně na mincích a na známkách.
“Teď se může pan Mareš a další podobní duševní onanisté ukájet na političkách stávající koalice, které se na vysoké posty a do úřadů dostaly doslova a do písmene intimním stykem.”
Již dříve jsem kritizovala styl, jakým si tahají kšandy lidi, kteří v náboženství vidí jen výtah k osobnímu prospěchu a politické moci. To sice vadilo jistým aktivistům z iniciativy D.O.S.T. …
První křesťané umírali statečně s nadšeným vyznáním víry na rtech v římských arénách trháni lvími tesáky. Dnešní pánbíčkáři o tom romanticky sní, zatímco se válejí na gauči a cucají lahvovou plzničku.
Ano, píšu to zde otevřeně a po zralé úvaze, protože to je čirá pravda. Ta zmíněná dáma, kterou jsem vůbec nikdy v životě neviděla a ona nikdy neviděla mne, která by se mi to nikdy do očí neodvážila říct, si drze dovolila napsat tuto nestydatou lež:
Začal se objevovat pravidelně někdy v roce 2001 a byl k potkání na všech akcích, které se nějakým způsobem dotýkaly komunistické minulosti. Skromný a usměvavý pan Paumer – a mně dalo hodně úsilí, než jsem si uvědomil, že právě on je „ten Paumer“ – ten třetí od Mašínů. Milan Paumer zemřel v Praze 22. července 2010.
Proč mne napadlo psát o tomto literárním hrdinovi (nebo antihrdinovi)? Moji přátelé si občas posílají typické ladovské (spíše ladovské než Ladovy) postavičky otylého vojáka z První světové s nablblým úsměvem a vytahaným mundůrem. Je to prý vtipné.
Pravda je, že ryby se nechytají na rybářský lístek, ale na žížalu, a k tomu, aby jelo auto, není nutný řidičák, ale benzín. Ale přece jenom: svěřili byste se pod skalpel chirurgovi, jehož jedinou kvalifikací je kuchání králíka, nebo byste svěřili své dítě učiteli, aby je naučil číst, kdyby se vám přiznal, že došel v abecedě jenom k písmenu M, ale už brzy se určitě dostane i k N, O a P?
Je to nakonec někdejší Státní bezpečnost, která se stala pro naši současnou společnost fenoménem, na jehož rozměrech se přednostně pokouší definovat svůj rozporuplný vztah ke komunistické minulosti této země…
Ne, dnes nebudu psát o tom, že je mezi námi pár cvoků, kteří obdivují Ádu Malíře pokojů. Vzhledem k podivnému samolepkovému kérko-podbřiškovému procesu o nich právě píší jiní.
Nelpět znamená být svobodný – svobodný od všech závislostí, včetně závislosti od vlastního ega. Mluvím o žalostné menšině.
Poslední komentáře