Žil v daleké stepní zemi syn náčelníka pasteveckého kmene, důvtipný a statečný mládenec, dědic velkého jmění, jehož jméno bylo Toghrul. Jednoho dne utkal se jeho otec v čele svých jezdců se sousedním klanem a bojovali spolu o prameny vod tak dlouho, až útočníky odrazili, ale náčelník byl v té šarvátce těžce raněn dvěma ostrými šípy. Když jej přinesli služebníci do stanu, nechal si zavolat svého syna a z posledních sil mu řekl:
Continue reading »
Na dnešek se mi zdálo, že jsem Jiřím Ortenem a marně uskakuji před nacistickou sanitkou, utíkám, kličkuji, vyhýbám se, skáču… vše marné sanitka je hbitá a neúprosná.
Continue reading »
Povídka o 17. listopadu 1989, která vyhrála soutěž Literární vysočina v roce 2007. Je sice malinko delší, ale doufám, že se vám bude líbit.
-
Před pár dny jsem nafotila blog se zlatými listy buků. S kamarádem Persim si říkáme, že buky jsou ty Tolkienovy mallorny z Lórienu, zvlášť na podzim, když mají ty své neuvěřitelné elfí barvy. Nezávisle na mně nafotil pár fotek i Persi, byl na úplně jiném místě, i když ve stejnou dobu, ale i tak je to neuvěřitelné, ten Lórien je stejný, oba jsme se toulali ve stejném světě…
————————————-
Foto: Persi
——————————————————————-
Stará cesta je dnes mokrá a voda cáká i z větví a vzlíná po lišejníku barvy lišek a lišajů. Tak už je konec, přátelé moji milovaní, trpěliví a mlčenliví, duby i osiky, buky a javory, jasane rovný, lípo usměvavá, už usínáte a pomalu zavíráte oči do svých prastarých snů. Necháte mne zde v tmavé a ledové samotě, odcházíte do svých skrytých příbytků pod povrchem světa. Bude se mi moc stýskat, bude to k nepřečkání.
Mám nějak přežít ty dny, týdny a měsíce, kdy neuslyším vaše laskavé hlasy a vaše slova budou pro mne jen vzpomínkou, hřejivou a něžnou, ale den po dni blednoucí. Už se snáší sníh, zatím jen jako vlhký stín, dotek zemřelého a slzavý povlak na vašich spadaných listech, ale v mracích už čeká stydnoucí příval na svůj určený a vymezený čas. Stromy mé, uzavřely jste se do sebe a odvracíte se, utichá tepání mízy i šeptání růstu a váš život se stahuje do kořenů v černé hlubině podzemních pramenů, kam já nemohu. Zatím tam nemohu. Jednoho dne tam ale přijdu mezi vás. A bude to veliký svátek, až mne obejmou vaše kořeny tak, jako jsem v tomto světě objímala já vás.
A tady se černá stopa srny a v mokré trávě leží chumáček peří rozsápaného stehlíka. Samota od lidí je tak krásná a tak omamuje smysly, je jako alkohol vypitý před svítáním. Dnes nechci s nikým mluvit a nechci nikoho potkat, dnes odcházím od lidí a loučím se s vámi stromy a ukládám vás k spánku, zpívám vám ukolébavky a hladím vaše čela, líbám vás na víčka, spěte, moji drazí, ve snech pravěkých odpočívejte do jara, sejdeme se opět, sejdeme se snad v lepších dnech.
————————————–
“To je zvláštní,” řekl si potichu Jonáš a posadil se na lavičku, která skýtala výhled na řeku. Na zemi leželo několik slupek od pistácií. Podzim přišel nečekaně.
Jonáš vzpomínal, co se událo před rokem. Přesně na tomto místě poprvé uviděl Kateřinu. Minula ho po cestě a on si jí hned všimnul. Nebyla krásná, jen jakoby byla stvořena pro takové počasí. Zachumlaná do kabátu, rusé vlasy, někam spěchala. Nyní měl zase ten pocit, že ji uvidí. Ledový vítr prohánějící se pod těžkými mračny mu rozfoukal jiskru vzpomínky. Labutě schovávaly své hlavy na dlouhých šíjích pod vodu a ještě zelená stébla trávy už nesla pár lístků spadaných ze stromů.
Jonáš se snažil rozvzpomenout na ty chvíle, kdy bezejmennou slečnu, kterou si pro sebe nazval Kateřinou, viděl. Bylo to minulý podzim, několikrát. Nesnažil se ji sledovat. Ani teď sem nešel, protože by doufal, že ji znovu uvidí. Chodil na toto místo každý týden, jak bylo jeho zvykem, loupal si pistácie a skládal básničky, které pak zapisoval do malé knížečky, kterých měl doma několik, každou zasvěcenou jinému tématu. V této knížce mu zbývala poslední stránka a on se rozhodl, že napíše o Kateřině. Hledal inspiraci ve větvích stromů i v šumění řeky. Padal na něj smutek.
Když tu náhle uviděl v dálce postavu přicházející po vydupané pěšině. Zatajil dech a napínal zrak. Ano, byla to Kateřina. Pamatoval si ji, i když mnohé rysy na ní ho znovu udivily. Ten nos by asi nemohla mít kdejaká modelka ani ty tenké červené rty. Kývnul jí na pozdrav a ona odpověděla mírným úsměvem. Málem ho minula, ale tu se zastavila.
“Neznáme se odněkud?” Zeptala se. Měla zastřený hlas, který vzbuzoval představu violoncella.
Jonáš váhavě přikývl.
“Vídal jsem vás, jak jste tudy chodila minulý podzim.”
V očích se jí blesklo. Když jí Jonáš uvolnil místo na lavičce, posadila se vedle něj a zpozorovala knížku básniček v černé vazbě.
“Co čtete?”
“Oh, to jsou mé básně, píšu je, už mi chybí jen poslední stránka, na kterou bych chtěl napsat píseň o Vás.”
Dívka se rozesmála. Pak opět zvážněla. Bylo to zvláštní pozorovat, jak její nálada se měnila velice rychle. Nastavila bílou dlaň s dlouhými hubenými prsty a čekala na to, až jí Jonáš vydá knížku, pak ji hbitě otevřela na náhodné stránce a zahloubala se do knížky. Jonáš se díval, jak se její oči pohybují po verších. Po dvou básních se podívala na titulní stranu, kde Jonáš kdysi napsal téma básní. Obličej se jí zase rychle rozzářil.
“Vždyť jste o mně už napsal,” řekla nadšeně. Jonáš se podivil a otázal se, kterou báseň myslí. Zvážněla. Jonáš si zběžně prohlédl básně, které si prohlížela. První pojednávala o jeho měsíci lásky – říjnu. Druhá o rudých listech javorů, planoucích v lesích.
Hleděla na něj hnědýma očima a zatřásla ohnivou hřívou:
“Ne ne, já se vám nepředstavím, na to budete muset přijít sám, kdo jsem.”
Zvedla se a odkráčela po cestičce z dohledu. Jonáš chvíli hleděl na pistácie a pak si znovu otevřel knížku na titulní stránce.
“Podzim,” četl.
“To je zvláštní…”
—————————
Tak se blíží podzim a snad nejhnusnější měsíce roku. Hned na počátku listopadu se naladíme do smutku Památkou zesnulých a pak už jen zaléváme různá nachlazení a rýmy grogem a máme pocit, že je stále tma a sluníčko ani nevyjde. Doba splínu a chándry. Ale od jisté doby mám podzim ráda.
Ani nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, jak příjemná je právě doba dlouhých večerů a deštivých dní. Už pro ten zmíněný grog. A knížku v posteli. Nějaký dlouhý román, detektivku, nejraději klasiku: Doyla nebo Christie. Jak se hubený Sherlock Holems plíží londýnskou mlhou nebo strašidelnými blaty, cožpak to lze číst za jasného letního večera? Kdepak, to chce právě ty listopadové deště, mhu, smog, bláto, mžení a lezavost.
A taky se zpravidla “něco děje”. Zatímco v létě jsou přátelé kdovíkde v prčicích a dni se vlečou jako přežraná anakonda, na podzim vypukne kultura, akce, návštěvy a komunikace všeobecně. Divadla, kina, plesy, koncerty, přednášky… Také už zpravidla končí nostalgie pozdního léta, kdy všechno odkvetlo a líně se ukládá k spánku, i ty jiřičky, potvůrky se houfují k odletu ještě v létě, jako by chtěly připomenout, že cosi pěkného skončilo, minimálně prázdniny. Zato na podzim už můžeme vidět pupeny připravené na jarní řádění. Na lískách visí zelené jehnědy, celé dychtivé, aby něco nepropásly. A v zemi čekají křehké oddénky, bílé a masité, jen vyrazit na povrch. “Máme to za pár,” šeptají si.
A ještě něco má v sobě podzim. Je to doba nejvhodnější pro duchovní život, pro meditaci, pro uspořádání záležitostí duše. Mysl sestupuje do tmy ročního cyklu, ale právě v té tmě může zahlédnout světlo jiného světa. Je to sestup k hlubinám. Ne nadarmo slaví Židé na podzim Vysoké svátky a křesťané Advent. A pro naše keltské prapředky se v těchto dnech otevíralo podsvětí a přicházely na návštěvu duše příbuzných a přátel. Lidé zapalovali ohně, aby se prokřehlé dušičky mohly zahřát a poveselit se svými milovanými. Také my zapalujeme svíčky a různé lampičky a v jejich světle si užíváme dobrodiní lidské blízkosti. Na podzim k sobě mají lidé prostě blíž.
Podzim je krásná doba, jen ji umět vychutnat.
—————————————–
Poslední komentáře