Toulání se slovy

Přijel za mnou můj bratr, kterého jsem dlouho neviděla. Stáli jsme spolu na nádraží. Díval se stranou a mlčel.

Levandulová Provence

Léto a jeden den, jediný krásný den…

Andělé z Mikulášského hřbitova v Plzni

Žil v daleké stepní zemi syn náčelníka pasteveckého kmene, důvtipný a statečný mládenec, dědic velkého jmění, jehož jméno bylo Toghrul.

Na dnešek se mi zdálo, že jsem Jiřím Ortenem a marně uskakuji před nacistickou sanitkou, utíkám, kličkuji, vyhýbám se, skáču… vše marné sanitka je hbitá a neúprosná.

Povídka o 17. listopadu 1989, která vyhrála soutěž Literární vysočina v roce 2007. Je sice malinko delší, ale doufám, že se vám bude líbit.

Před pár dny jsem nafotila blog se zlatými listy buků. S kamarádem Persim si říkáme, že buky jsou ty Tolkienovy mallorny z Lórienu, zvlášť na podzim, když mají ty své neuvěřitelné elfí barvy. Nezávisle na mně nafotil pár fotek i Persi, byl na úplně jiném místě, i když ve stejnou dobu, ale i tak je to neuvěřitelné, ten Lórien je stejný, oba jsme se toulali ve stejném světě…

Stará cesta je dneska mokrá a voda cáká i z větví a vzlíná po lišejníku barvy lišaje. Tak už je konec, přátelé moji milovaní, duby i osiky, buky a javory, jasane rovný, lípo usměvavá, už usínáte a pomalu zavíráte oči do svých prastarých snů.

“To je zvláštní,” řekl si potichu Jonáš a posadil se na lavičku, která skýtala výhled na řeku. Na zemi leželo několik slupek od pistácií. Podzim přišel nečekaně.

Tak se blíží podzim a snad nejhnusnější měsíce roku. Hned na počátku listopadu se naladíme do smutku Památkou zesnulých a pak už jen zaléváme různá nachlazení a rýmy grogem a máme pocit, že je stále tma a sluníčko ani nevyjde. Doba splínu a chándry. Ale od jisté doby mám podzim ráda.

Máme tady poslední dny babího léta. Dá se ještě napsat něco o stromech, co by nebylo zcela banální? Stojím pod stařičkou lípou v lese a poslouchám tichý šelest miliónů zlatých srdcí. Mezi kmeny spočívá mír.

Nejstarší vzpomínky kdesi na rozhraní vědomí se vztahují k jabloním. Proti nebi se rýsují olistěné větve a kývají se ve vánku, žlutá červeně žíhaná jablíčka se houpou jako malá sluníčka.

Letos prý hodně lidí oželelo zahraniční dovolenou a zůstalo doma. Ani já se nikam daleko nechystám a opět po několika letech raději procházím bezprostřední okolí svého domova.

Záznam snu z noci 4. - 5. července 2009