Toulání se slovy

Chag Purim sameach! חג פורים שמח

Continue reading »

„Pojďte a vizte: v okamžiku, kdy se v božské vůli zvedla první pohnutka ku stvoření vesmíru, On z trochy temnoty[1] povolal k životu mlhu, která pak zářila uprostřed temnoty. Světlo zůstalo nahoře i tehdy, když sestupovalo dolů, třpytíce se ve stovce různých drah – z nichž některé byly stěží patrné a jiné se šířily – a uvádělo Dům světa v bytí.

Continue reading »

Pojem Zvrhlé umění - Entartete Kunst pochází z estetické dílny německých nacistů. Sám Vůdce se v mládí toužil stát umělcem a jeho kýčovité obrázky jsou dnes uchovávány pro svůj pikantní původ v sejfech sběratelů. V galeriích by působily komicky.
Continue reading »

Je sice tuhá zima, ale na tento den připadá oslava stromů. Tak slavme Tu bi-švat, k teorii tohoto svátku se vrátím jindy, teď jedu za přáteli.

Je sice tuhá zima, ale už můžeme čekat jaro. Přibývá světla a aspoň některé stromy brzy ukážou jehnědy a pupeny.

Je sice tuhá zima, ale brzy už skončí. Všichni se můžeme těšit…

—————————–

Pokračování příběhu židovského svátku Chanuka

Dva významní učenci Talmudu, Šamaj a Hilel vedli spor o to, jakým způsobem mají být lampy na chanukiji zapalovány. Rabi Šamaj tvrdil, že je správné zapálit první den všech osm světel a pak každý den jedno světlo ubírat. Zdůvodňoval to tím, že začátek, tedy první den je nejdůležitější.
Continue reading »

Vpodvečer 24. dne měsíce kislevu, letos je to právě dnes, je zvykem zapalovat první svíčku na chanukiji - speciálním osmiramenném svícnu. Je Erev Chanuka, předvečer osmidenního svátku světel.

Continue reading »

V nakladatelství Triton vyjde někdy v listopadu, nebo počátkem prosince má nová KNIHA, na které jsem pracovala několik let.

Psaní knihy je vždy velmi dobrodružný, ale také časově náročný a únavný podnik. Nejprve máte NÁPAD. To je sice nutný základ, ale takových nápadů má člověk desítky denně a není z toho celkem nic. Teprve tím, že najdeme odvahu začít psát, dochází k VTĚLENÍ nápadu. Nejtěžší je napsat první slovo, a je jedno, zda na papíře, nebo na monitoru.

Napíšeme PRVNÍ SLOVO a samo k němu přiskočí slovo druhé. A ke druhému třetí. Slova se sypu jako hrách a přibývá řádek za řádkem.  Ale to také není všechno, kniha není svetr nebo šála, nemůžeme jen tak psát a psát. Psaní musí mít KOMPOZICI, prostě řečeno hlavu a patu, přehlednou strukturu, aby čtenář nebloudil.

A pak také HODINY, DNY, TÝDNY a MĚSÍCE u stolu, stovky hodin, ačkoliv to je neuvěřitelné, psaní je náročné i fyzicky. Bolí vás záda a oči pálí. Vstávám od stolu zhruba po každé stránce, procházím se po bytě, vařím kávu, nebo zajdu na zahradu. Ale táhne mne to zpátky, nemám klid, dokud znovu neťukám slova a slova.

Napsáním textu ovšem práce teprve začíná, nastává otravná fáze KOREKTUR, neustálého pročesávání textu a vychytávání chyb a překlepů. Nejtěžší je překonat odpor k právě napsanému, nenávidím to vše, nechci to opět číst, nevidím chyby, čtu je znovu a znovu a netrknou mne. Chtělo by to čerstvé oči. A nakonec po mnoha čteních a po korekturách ze strany přátel, redaktorů, recenzentů a kdekoho včetně uklízečky a toho pána, co odečítá vodoměr – otevřete právě vytištěnou knihu – a v tom je právě ten zákon schválnosti, který zná každý tiskař: ať otevřete, kde otevřete, jukne na vás trapná, ohavná a dementní chyba.

Proto věří lidé od tisku na zlomyslné ŠOTKY, ze žádného rukopisu nikdy nelze vychytat všechny chyby, je v tom cosi metafyzického, snad připomínka, že na tomto světě nic není dokonalé. A musím ještě nakreslit obrázky a dodat fotky, jako naschvál jsem někde ty nejlepší dokumentární záběry založila, zmizely ve spleti dávno zasutých souborů a ne a ne je vyhledat. Nebo je mám, ale grafik z tiskárny hlásí, že nejsou v potřebném rozlišení a co prý má tedy dělat, ať dodám jiné. Jenže jak jiné, když jsem ten nejcennější obrázek fotila třebas před sedmi lety laciným foťákem na skále v Kumránu?

A pak se to přece jen nějak uzavře, všechno je posláno do tiskárny a začíná doba LATENCE. Kniha existuje, ale není zjevená, kdesi leží a vymýšlí si různé obtíže: ztracený rukopis, zkrachované nakladatelství, sebevražda odpovědného redaktora, ukradený computer, vzpoura tiskařů s následným rozbíjením rotaček… No, nakonec kniha vyjde. A pěkně voní. Raději ji ani neotvírám.

———————————————–

Publikace Symbolika hradeb a bran v Hebrejské bibli se zabývá dosud málo zkoumaným významem opevnění a jeho stavebních prvků v souvislosti s religionistickým zkoumáním funkce předělu mezi posvátným a profánním prostorem. Hradby v oblasti starověkého Předního východu nebyly pouze ochranou proti lidským nepřátelům, ale také plnily roli magické a spirituální ochrany před vnějším světem chaosu. Jako takové byly hradby a brány zasvěceny ochranným božstvům a byly na nich vykonávány specifické rituální úkony. Hradby, věže a brány byly již od počátku zamýšleny a stavěny jako symbolické objekty s kosmologickou a magicky ochrannou funkcí. Pod zorným úhlem biblického etického monoteismu bylo nutné přeznačit náboženský význam hradeb a naplnit je novým duchovním obsahem. Naše vlastní civilizace do značné míry navazuje na biblické dědictví, to znamená, že mnohé symboly promlouvají i k modernímu člověku. Tato původní religionistická studie o náboženském a duchovním i obecně kulturním významu opevnění města tak otevírá provokativní otázky, které směřují k pochopení naší vlastní kultury.

————————————————————————–

.

Tak, moji čtenáři, dnes si zkusíme něco detektivního pátrání, abychom se z toho českého politikaření nadobro nepomátli. Ale nebude to jen detektivka, bude to i něco biblistiky, lingvistiky, geografie, botaniky a poesie, ale nebojte se, bude to také o lásce.

Před pár týdny mi přítelkyně napsala, že ve sboru v kostele zpívali krásnou skladbu, jejímž autorem je profesor angličtiny a varhaník v šumperském chrámu (jeho jméno mi přítelkyně nenapsala, ale tímto jej pozdravuji J ), a která vychází z Písně písní.

V té skladbě se zpívá o kvítku šáronském. Samozřejmě se o kvítku šáronském píše už v té Písni písní (Pís 2, 1-3), kde je tento strhující milostný dialog:

Já jsem kvítek šáronský,

lilie v dolinách.

Jako lilie mezi trním,

tak má přítelkyně mezi dcerami.

Jako jabloň mezi lesními stromy,

tak můj milý mezi syny. 

I nastaly prý mezi členy sboru otázky, co že je ten kvítek šáronský? Jaká že to je doopravdy rostlina a jak vypadá? Je to růže? Lilie? Narcis? Sasanka? Nebo něco úplně jiného? Představujeme si při četbě Písně překrásné, ale skromné jarní kvítky v trávě, takové ty nenápadné, ale nejmilejší květy března nebo dubna pod rašícími stromy.

Hledala jsem v atlase, který jsem si koupila v antikvariátu v Jeruzalémě. Ale ten atlas zdaleka neobsahuje všechny květiny Izraele, kterých jsou tisíce a tisíce druhů. Takže jsem tam nic s přívlastkem šaron nenašla.

Mezitím se o kvítek šáronský začali zajímat i další lidé. No a pak opět napsala přítelkyně. Název květiny neznala, ale přiložila fotografii, kterou přinesl ten pan varhaník. A mně se rozsvítilo. Ano, znám tu rostlinu. Ale tak jednoduché to není, není to nějaká obyčejná kytka a donedávna jsem ji vůbec neznala, protože u nás neroste. Před rokem jsem si prohlížela na internetu různé rostliny a zvířata Předního východu. A narazila jsem na velmi krásný bílý květ, který roste na písečných dunách přímořských pláží.

I jméno jsem si pamatovala: Pancratium maritimum. Česky Lír přímořský. Zbývalo zjistit, zda je to tedy onen „kvítek šáronský“. Přívlastek odkazuje k rovině Šáron, která leží opravdu při Středozemním moři, zhruba od pohoří Karmel na severu až k potoku Jarkon na jihu, tedy až k Tel Avivu. Ve starověku to bývala úrodná oblast pověstná krásou. Takže je zřejmé, že kvítek šáronský je určitě název symbolický vyjadřující krásu Milé. Ale Ramat Hašaron, jak se oblast jmenuje hebrejsky, je také pobřežím s písečnými plážemi.

Výskyt líru přímořského na rovině šáronské je tedy zřejmý, botanicky to prostě sedí.  A při troše googlování nacházím i údajný hebrejský název odpovídající rostlině Pancratium maritimum. Je to chavacelet hašaron. Stejný termín jako v Písni 2,1. Je lír hledaný kvítek šáronský? Chavacelet znamená lilii nebo krokus, ale museli bychom jít do opravdu odborných botanických knih, abychom ověřili, zda “lilie šáronská” je lír přímořský.  

Jenže tady narážíme na zásadní otázku: to, co moderní hebrejština nazývá lilií či krokusem, nemusí vůbec označovat starohebrejský název lilie, krokusu a kdoví čeho. Oni si ti naši předkové s nějakým botanickým názvoslovím moc hlavu nelámali, však to známe i z různých nářečí českých, moravských a slovenských. Kolik různých kytek se jmenuje fiala. Nebo očko. Trnka je někde švestka a jinde trnka, kapusta je buď zelí, nebo kapusta, a to ani neuvažuji, jak se těm zeleninám říkalo před tisícem let.

Takže záhada je vyřešena jen částečně: s velkou pravděpodobností se Milá v Písni nazývá Lírem přímořským, ale zrovna tak se mohla nazývat „podivuhodnou květinou šáronskou“. A proč tedy věřím, že to je přece jenom ten lír? Že roste v rovině Šáron? No ano, ale hlavně proto, že je to skutečně květina podivuhodná, taková, ke které se může přirovnávat Milá a Přítelkyně a Šulamít. Podívejte se, znáte snad něco krásnějšího?

-

Obrázky z internetu

———————–

Ještě i v talmudských dobách se zmítal boží lid mezi odmítáním různých forem věštění a mezi fascinací poznatelnou budoucností. Astrologie není v textu Tóry konkrétně jmenována, nenajdeme ji zmíněnou dokonce ani v celém Tanachu, a proto se mnozí učenci i prostí lidé rozhodli přistupovat k ní tolerantněji než například k drobopravectví. Ostatně astrologie byla tehdy exaktní věda srovnatelná, ba totožná s astronomií, nešlo ji jen tak odbýt jako naivní pověru. První zmínky o hvězdopravectví se vyskytují až v novějších textech židovských apokryfů, jako je například Třetí Kniha Henochova,[1] kde se píše, že důvodem pádu dávnověkých „zrůd“ (Gn 6,4) zvaných nefilim (padlí) byla znalost hvězdopravectví, kterou předali lidem. Pro některé učence se zákazy z Levitiku a Deuteronomia staly důvodem pro radikální odmítnutí astrologie. V Babylonském Talmudu jsou zachyceny spory různých rabínů na toto téma. 

. 

Snad nejzásadnější z těchto polemik je obsažena v traktátu Šabat. R. Jochanan disputuje s R. Chaninou ben Akabija o tom, jaký vliv mají hvězdy na život Žida. Zatímco R. Chanina se drží fatalistického postoje, že to, „co je jednou dáno, nemůže být změněno,“ R. Jochanan pronesl často citovaný výrok: „Ejn mazal lejisrael - Pro Izrael není znamení“, tedy „Hvězdy nemají na Izrael vliv“ (Šabat 156a, Nedarim 32a).[2] Ačkoliv se prosadil jako správnější postoj R. Jochanana a jeho odmítání hvězdopravectví, Talmud je v přístupu k astrologii spíše ambivalentní. Asi nebylo možné jen tak vymýtit a popřít tradici hvězdopravectví, oboru v němž Židé vynikali již od dob babylónského zajetí a který jim byl vždy nebezpečně blízký.[3]  

.

Ve středověku astrologie prostě patřila k běžným znalostem židovského, ale i křesťanského a islámského učence. Však si také navzájem tito mudrci svá hvězdopravecká díla překládali a posílali bez ohledu na náboženské rozdíly a teologické spory. Na nízké vášně nebyl na středověkých univerzitách prostor, vědecká ekumena byla tehdy živá. A mimo jiné fascinovaná hvězdami. Například velký vykladač Tóry Abraham ibn Ezra (1092 nebo 1093-1167), byl přímo váženým odborníkem na astrologii stejně jako Moše ben Nachman (1194–1270), další velký exeget, mystik a filosof. Na druhé straně učený Moše ben Maimon (1135-1204) astrologii neuznával, vysmíval se jí a potíral ji neúnavně. Své žáky varoval před přílišnou vírou v působení hvězd: “Nepřikládej důležitost názoru hlupáků ať již mezi Židy nebo ostatními národy, že Bůh při narození člověka rozhodne, zda bude spravedlivý, nebo zlovolný. Tak tomu není!”[4] Hlas rozumu? Spíše hlas určitého typu střízlivé, skeptické a opatrné racionality. Milovníci astrologie byli také vysoce racionální učenci, byli to vynikající matematikové a pozorovatelé nejen nebes, ale i lidské duše. Také náš učený Rabi Liva ben Becalel zvaný Maharal Pražský stejně jako mnoho jiných významných a ctěných židovských učenců se rád nechával mystériem hvězd a osudu fascinovat. Otázka je, zda zájem o astrologii znamená nutně fatalismus. Domnívám se, že tomu tak být nemusí, záleží jen na výkladu zpráv vyčtených z hvězd. Jeden z nich čte osud a druhý varování či povzbuzení. Hvězdné nebe nad hlavou a mravní zákon v srdci se nemusejí vždy vylučovat. A nyní nezáleží na tom, zda mne filosofové přichytí při špatné interpretaci Kantova okřídleného výroku. Je to má interpretace a mé čtení hvězd. Na interpretaci ostatně záleží vždy.

.

Vidíme, že to s daností věcí budoucích, s vírou a s osudem vůbec není tak prosté. Řekové také vůbec nebyli hloupým národem, a přece věřili v nezlomnou moc Osudu. Osud býval kdysi  nejmocnější ze všech mocných sil, byl mocnější než sami bohové. Nejsilnější reflexe Osudu je přítomna v klasických antických dramatech. „Drama je konfliktem Osudu a individuality, který může být řešen jedině rozpoznáním individuality jakožto individuálního osudu. Drama je však také plné náhod, a to právě takových náhod, skrze které se uskutečňuje nadosobní osudová moc. Obojí je Tyché, Náhoda i nadosobní Osud, mocná bohyně, po jejíchž darech (darech Štěstěny, Náhody, tedy po prospěchu nebo úspěchu) mnozí touží, ale jejíž určení lidského života (Osud) všechny děsí.“[5]

.

Nadčasovost antické tragédie není jen nadčasovostí estetickou, ale je také nadčasovostí filosofickou, nadčasovostí otázky po moci Osudu a po hrdinské a hrdé bezmoci lidské vzpoury. Kdyby tomu tak nebylo, žádné divadlo by dnes nehrálo Eurípisa nebo Sofokla, nikdo by na jejich dramata nechodil. I fatalismus antického dramatu, jehož hlavním hrdinou je Osud, může pobízet k etickému rozhodování: „V dramatu předstupují přímo výsostné znaky vztahu Osudu a Náhody: křižovatka, Sfinga. Křižovatka - “trojcestí” - tvaru Y je starým symbolem protkanosti různých cest i osudové tkáně světa. Kam se dát na rozcestí? Cestou pravou! Ale která to je? Tuto otázku klade nárok etického jednání i nárok každého správného poznání, zatímco nárokem vhledu do skutečnosti je spíše sama povaha běžící a větvící se cesty, cesty nahoru-dolů, vlevo-vpravo, téže ubíhající cesty. Cesta sama o sobě nemůže být dobrá nebo špatná, ale cesta určitého člověka v určité situaci vždy už nějak dobrá nebo špatná je. Křižovatka je citlivým místem, kde se povaha světa střetává s nároky na určitého jednotlivce v určité situaci. Na křižovatce se může proměňovat lidská cesta, vztah jednotlivce ke svému osudu; může se proměňovat to, co je pro něj dobré nebo špatné - i to, jakým způsobem se to bude uskutečňovat.“[6] 

.

Moderní i ten postmoderní člověk se cítí opět (nebo dosud) bezmocný vůči osudu, náhodě či danostem, které jej převyšují. Nemusí to být nutně síly démonické či božské, stačí i klopýtavý běh společnosti, každodenní utkávání se s překážkami a běžnými slabostmi těla i duše, abychom až moc dobře cítili, jak nestačí vůle ani síla, jak nestačí odvaha a vytrvalost a jak nás vleče neosobní moc tam, kam rozhodně nechceme. „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“ říká již latinské přísloví. Není to nakonec tak nějak s tou svobodou jako poznanou nutností?

.

Stejně jako lidé antiky máme možnost zachovat si tvář a odvahu k životu buď vzdorem vůči Osudu, vzdorem, který nutně končí zkázou, ale poskytuje člověku cosi božského, hrdě a hrdinsky přijímaný hold samotných nebes, nebo zavržením danosti a biblickým přijetím otevřené a nehotové imperfektní, ale živé budoucnosti. Obě tato tradiční řešení mají svá úskalí. Vzdor vůči neosobní osudové síle končí tragickým zánikem hrdiny, byť jeho sláva přetrvává, odmítnutí uzavřené budoucnosti vystavuje tazatele každodenní péči o spolutvoření budoucnosti – buď v souladu se Stvořitelem, nebo také svobodně proti Stvořiteli. A tato svoboda může mít velmi tragické konce, může znamenat i zkázu celého stvoření. Neboť není-li vše dáno v laskavém a konečném úradku Nejvyššího, nebo narýsované v tabulkách Osudu, pak rovněž nic a nikdo nezajistí, že i zítra vyjde slunce, nebo že nespálíme tuto planetu v ohních svých pošetilostí. A co je nám, malým lidem platná Augustinova rada, abychom se chovali co nejlépe, neboť neznáme skutečnou budoucnost a nezbývá nám než doufat. Co je nám platný tento stoicky hrdý angosticismus naděje, když moc dobře víme, – v tom nemůžeme být agnostiky - že v té otevřené budoucnosti, v níž je možné doslova vše včetně zkázy světa, to nejsme a nikdy nebudeme my, malí lidé, kdo sahá na páčky a knoflíky odpalovacích zařízení. A není snadné při tomto vědomí doufat v Prozřetelnost. 

.

Slušelo by se na závěr pronést cosi opravdu dobře biblického a nadějného. Ale to by neodpovídalo duchu dnešního dne, dne, který je věnován našemu učiteli, věčně revoltujícímu člověku, který nikdy nehledá snadná řešení. Myslím, že poctivé je přiznat, že dilema víra nebo osud, budoucnost uzavřená nebo otevřená, agnosticismus či poznání již daných věcí budoucích zůstává a bude nás provázet i v dalších staletích. Budou-li jaká další staletí, toť je právě ta aktuální otázka.

—————————————–

Obrázek: Podlahová mozaika v synagóze Bet Alfa

———————————————————-

Je zvláštní, že našeho jubilanta, Milana Balabána téma víra kontra osud tak zajímá po mnoho let. Publikace Víra nebo osud? je autorovou habilitační prací, téma víry a soudu se v jeho díle stále vrací. Proč mne to ale udivuje? Asi proto, že aspoň navenek se vše jeví tak, jako by pro Milana Balabána nebyl osud žádným vážným protivníkem. Ne že by ho těžce nezkoušel, ale nepamatuji, že by kdy Milan Balabán osudu podléhal, že by věřil v jeho všudypřítomnou drtící moc a že by rezignoval. Oproti osudu staví víru, tedy otevřenost Hospodinovu soudu i milosrdenství, jak ji vyčetl z biblických kih.

Ale jak je to s vírou? Nepatří snad k víře křesťana také přesvědčení o boží prozřetelnosti, v extrémním případě dokonce o predestinaci, není to nakonec jen převlečený osud, budoucnost neměnná, jednou provždy daná a uzavřená? „Neprodávají se dva vrabci za haléř? A ani jeden z nich nepadne na zem bez dopuštění vašeho Otce. U vás pak jsou spočteny i všecky vlasy na hlavě.“ (Mt10:29-30).

Nebo byl snad Jan Kalvín špatným křesťanem, když nevnímal budoucnost jako otevřenou všem možnostem, ale upínal se k přesvědčení, že Bůh určil osud vesmíru i jednotlivých lidí ještě před stvořením? A byla-li snad Kalvínova víra vinou reformačního zápasu poněkud křečovitá, můžeme totéž říci o svatém církevním učiteli a filosofovi Aureliu Augustinovi? Ten rychle pochopil tragické důsledky do hloubky promyšlené nauky o predestinaci, totiž nebezpečí vpádu starého Osudu do křesťanského vědomí svobodné vůle a nemalý problém s theodiceou: mohli vůbec první lidé nehřešit, bylo-li vše určené v úradku božím? Mohli být trestáni za hřích, který vůlí neovlivnili? Co tedy počít se svobodnou vůlí v kosmu, kde je vše odedávna určené? V prvním dni v Zahradě mohli prodle velkého Augustina porvní lidé nehřešit - posse non peccare – nicméně podle své svobodné vůle zhřešili, a proto uvrhli na své potomky dědičný hřích, v jehož důsledku - non posse non peccare není možné nehřešit – ovšem ti, kdo jsou předurčení ke spáse, ti hřešit nemohou - non posse peccare – nevědí však o svém vyvolení a jsou vystaveni pochybnostem. A tak, protože nevíme, zda jsme již odedávna předurčeni ke spáse či k zatracení, učí svatý Augustinus a obchází elegantně základní otázku po svobodné vůli, nezbývá nám než  konat co nejlépe, doufat a věřit, že jsme započítáni mezi ty určené ke spáse. Hle agnosticismus tohoto mudrce šalamounsky smiřuje dané s doufaným, je to grandiózní pokus o smíření osudu a víry.

Jestliže Písmo praví, že jsou sečteny i všecky vlasy, jinými slovy, jestliže je budoucnost předem určená, dokonce dávno před stvořením, můžeme-li slovo dávno užít k popsání čehosi před stvořením času, co si s ní počít? Augustin radí agnosticismus, pokornou rezignaci na vědění, ponechává tedy otevřenost budoucnosti alespoň v rovině duše, v rovině našeho poznání a vědomí. Lidské srdce má být otevřené neznámé budoucnosti, jen pro něj neznámé budoucnosti, a s vírou v boží spravedlnost i milosrdenství má očekávat a doufat, že předem daná budoucnost nesmete jeho hříšnou a odedávna zavrženou duši do zkázy. Augustinus se nelibě dívá na pokusy poznat tuto boží předurčenou budoucnost, zavrhuje ve shodě s biblickými příkazy každou formu astrologie, kterou nazývá škodlivou a nakažlivou pověrou, a vysmívá se marným pokusům vyčíst řešení záhady zítřka z horoskopu. A pokud se přece někomu předpověď vyplní, není to jen náhoda, ale podle svatého učitele jde o působení padlých andělů, zlých démonů. Ti totiž zasahují do životů lidí, kteří se pověře otevřou, aby je utvrdili na cestě hříchu a odvedli je od důvěry v Prozřetelnost Boží k pověře. Proto Augustin vyzývá křesťany, aby astrologii důrazně odmítali a vyhýbali se jí jako všem způsobům věštění, jež jsou z hlediska křesťanské víry nevěrou a zahrávání si s klamem. (1)

Vždyť také Starý zákon odmítá veškeré předpovídání a všechny snahy umrtvit budoucnost do podoby kamenného labyrintu. Což ubohý Jonáš prchající před božím posláním a posléze zvěstující zkázu Ninive není sám v zajetí představy o budoucnosti jednou provždy dané? Praví-li Hospodin, že strašné a veliké město Ninive bude zničeno, musí se tak stát. A tak volá Jonáš občany ninivské k pokání, protože je k tomu přinucen, ale sám sobě nevěří ten vzpurný prorok, že by to mělo jaký smysl. A hle, ti krutí Ninivané se opravdu kají a Hospodin změní své plány, změní tu danou budoucnost. Pro pohany věc nevídaná – ten otrhaný, trochu potrhlý a vlastně v mnoha směrech mizerný prorok sice vůbec neumí předpovídat budoucnost, ale právě svým kázáním změnil osud. Budoucnost, která je otevřená jak pokání lidí, tak milostrdenství Hospodila, přece nemůže být předpovídána. Věštec, znalec věcí budoucích, odborník na Osud je tedy podle Písma rouhačem, který i Bohu předepisuje, jak se má rozhodnout, koho srazit a koho pozvednout. Odtud ta nechuť Tóry, odpor proroků a zákonodárců Izraele k věštcům: „Nezabývejte se věštěním ani jasnovidectvím.“ (Lv19, 26). „Ať se u tebe nenajde, kdo by svého syna či dceru provedl ohněm! Stejně tak žádný věštec, jasnovidec, hadač, čaroděj, zaříkávač, vyvolávač duchů, vědma ani ten, kdo se doptává mrtvých…“ (Dt 18, 9-12). Veliký prorok Izajáš se vysmívá dceři babylónské: „Postav se tu se svým zaklínáním, se spoustou svých kouzel, jimiž se od mládí zaměstnáváš! Snad budeš mít úspěch, snad naženeš strachu.  Zmalátnělas přes svá velká rozhodnutí, jen ať se postaví a zachrání tě ti, kdo pozorují nebesa, kdo zírají na hvězdy, kdo při novoluní uvádějí ve známost, co by tě mohlo potkat. Hle, jsou jako sláma, spálí je oheň … Každý z nich na svých cestách bloudí, nespasí tě nikdo.“ (Iz 47, 12–13.15) Dost ostrá slova odsouzení na adresu babylónských hvězdopravců a jistě i těch izraelských věštců, kteří zírají na hvězdy, namísto aby hleděli k Hospodinu.

Ale v Izraeli byla stejně tak neustále přítomná fascinace a nevykořenitelná touha po zakázaném vědění. I po Saulově velkém vraždění věštců působila ještě slavná vědma v Ejn Dor a Saulovi vojáci o její živnosti dobře věděli. (2S 28,7) A v antice měla kdekterá lepší synagóga na podlaze pěknou mozaiku s tehdy módním vyobrazením zvěrokruhu. Jen v Izraeli bylo dosud objeveno celkem šest antických synagóg, jejichž podlahové mozaiky zobrazují zodiak. (2) V Bet Alfa si dokonce ti zbožní Židé doprostřed svého podlahového zvěrokruhu nechali vyskládat pěknou podobiznu boha Hélia na voze taženém čtyřmi bělouši, zatímco nedaleko je vyobrazené i obětování Izáka. Investor byl podle všech známek duše uměnímilovná, ekumenicky otevřená.

-

(Pokračování zítra)

—————————————