Náš pobyt i tento cestopis míří k závěru. Mohla bych psát další a další díly o lidech, zvláště o báječných lidech v Zabadani, o domech, památkách, přírodě… Ale žádnou zemi nelze popsat, je lépe ji navštívit, a proto se do Sýrie raději podívejte sami. Není to nic obtížného, je si musíte opatřit vízum a nepoužívat pas, pokud v něm máte razítka z Izraele. Je možné mít legálně pasy dva a pak si brát vždy ten správný a nezaměnit.
Kdo neviděl damašskou Velkou mešitu, ten neviděl Damašek. Je to obrovská, starobylá a velmi krásná stavba, která je v dnešní postmoderní době nejen místem pro modlitby, ale také žádanou turistickou atrakcí. Tak už to prostě chodí.
V ulici ha-Neviim je obousměrná autobusová zastávka. Je to jedna z těch rušnějších, na níž zajíždí více než dvacet různých linek. Potřeboval jsem se dostat k Západní zdi, ovšem kvůli svému nedávnému zranění jsem nemohl jít pěšky.
Byl to zvláštní den, jeden z těch posledních dní, kdy jsme s kolegou archeologem chodili po starém Damašku a v nostalgické náladě obcházeli již známá místa, fotili a prohlíželi domy, uličky, obchůdky a vyvěšené koberce. V jedné uličce nás zaujala sbírka starých telefonních sluchátek navěšených na drátech nad hlavami, svérázný vývěsní štít opraváře telefonů – ale kdopak má dneska ještě klasický telefon?
Náš pobyt v Sýrii byl pracovní a nemohli jsme příliš cestovat, kromě již zmíněných míst jsme se nikam na výlet nerozjeli. Ale jedno místo přímo v Zabadani stálo za poznání a vydalo za mnoho výletů. Jde o takzvanou Zabadanskou tvrz, o trosky starobylých staveb na skalním ostrohu vysoko nad údolím.
Odlétali jsme do Sýrie krátce po tom, co se zase mohlo létat. Vzdušný prostor byl totiž uzavřený kvůli výbuchu sopky pod islandským ledovcem Eyjafjallajökull a panovaly značné obavy, že se může opět uzavřít, což by nám zkomplikovalo návrat.
Starý Damašek je mnohokrát větší než starý Jeruzalém a je pro návštěvníka tajemný a trochu chaotický. Jako všechna středověká města je plný úzkých a klikatých uliček a stinných dvorků s hrdými kočičími obyvateli.
Naši lidé si málokdy umějí představit, jakou roli hraje historická paměť u národů Předního východu. Nikdo nepochopí zdejší kulturu, myšlení, ale ani například vztah k politice, pokud si neuvědomí, že zdejší lidé myslí nikoliv v desetiletích jako my, ale v tisíciletích.
Mezi nejznámější a často navštěvovaná místa v Sýrii patří bezpochyby Malula, křesťanská obec ležící asi šedesát kilometrů na sever od Damašku.
Na Předním východě mne fascinuje mimo mnoho jiných věcí životní styl, který nám není vůbec cizí, ale zapomněli jsme na něj už před nějakými těmi roky.
Damašská univerzita, s níž jsme měli za úkol navázat kontakt, je sto let stará a hodně veliká. Má nyní 120 000 studentů a udržuje styky s celým světem včetně těch nejprestižnějších univerzit.
Jméno města Zabadani znemaná ve staré aramejštině Město jablek. Je zde totiž velmi úrodná krajina v příjemném horském podnebí, kde není příliš horko, kdysi zde pramenily hojné potoky a zavlažovaly celé údolí a i když je vody stále méně, je Zabadani zelené město plné zahrad a sadů.
V Zabadani jsem bydlela v rodině přítele Issy, který pochází ze starobylého a vznešeného rodu, jeho předkové byli vlastníci půdy, soudci, vojáci, předáci a jeden dědeček byl poslancem parlamentu a bojoval na koni a s mečem s Francouzi.
Co se týká kultury stolování, bohatosti chutí, zdravé skladby potravy a dostupnosti surovin je arabský svět stejně jako celá středomořská kultura na světové špičce.
Klepadlo jako vybavení dveří se vyskytuje jednak v pohádkách, pověstech, legendách a mýtech, klepadla se například drží svatý Václav těsně před smrtí, jednak na Britských ostrovech a jednak v zemi, která má k pohádkám a legendám velmi blízko.
Poslední komentáře