• Kronika 01.05.2009

    133731-armenska-genocida

    24. dubna si svět připomenul takzvanou arménskou genocidu, v moderních dějinách první pokus o systemaické vyhlazení celého národa. Jde také o první důkladně zdokumentovaný, nezpochybnitelný zločin tohoto rozsahu.

    Slovo genocida se v době První světové války ještě neužívalo, ale pokus Osmanů zlikvidovat celý arménský národ je přesně tím, co tímto slovem dnes označujeme. Podle mnoha dokladů se vražděním Arménů inspiroval Adolf Hitler při plánech na vyhlazení Židů a dalších “podlidí”. Jsou zaznamenána jeho slova: “A kdo dnes nakonec mluví o anihilaci Arménů?”

     

    armeni 

     Turecko dnes stojí na významné křižovatce a rozhoduje se, zda se přikloní k hodnotám, kultuře a prosperitě Západu, či zda bude strženo do nestabilní oblasti Předního východu, kam geograficky i tradicí patří více. Sami Turci nemají úplně jasno, která volba znamená větší či menší zlo, větší či menší dobro. Pokud se však budou chtít zapojit více a dlouhodoběji do evropských struktur, budou muset otevřít černou skříňku své minulosti. Tudecko totiž odmítá uznat svou vinu na arménské genocidě, její připomínání může být dokonce stíháno zákonem jako “zločin proti národní cti”. V poslední době je naštěstí toto ustanovení tureckého trestního práva předmětem přezkoumání a možného zrušení.

     

    Ani v Evropě či v USA se o tragédii arménského národa během První světové války mnoho neví. Nebýt arménských intelektuálů a několika dalších svědků, umělců a humanistů, upadla by tato tragédie do zapomnění. Ani v učebnicích dějepisu se o ní nepíše, přicházejí generace, pro něž je tato historie již dávno zasutou záležitostí.

     

    V 19. století byla Arménie rozdělena mezi Osmanskou říši a Rusko. Armény Turci podezřívali ze spolupráce s nepřítelem, proto již v letech 1895-97 sultán Abdülhamid II. organizoval masakry, při nichž bylo zabito 200 000 Arménů. Následovala řada dalších hromadných vražd. Arménský odboj se radikalizoval, stejně ale nenávist Osmanů.  V roce 1909  proběhl další masakr v Kilíkii, při němž bylo z podnětu turecké strany Jednota a pokrok zavražděno 30 000 Arménů.

     

     

    armenskagenocida1 

    Válka však poskytla příležitost i záminku k opravdu hromadnému vyvražďování. Na jaře roku 1915 našla nacionalistická vláda mladoturků odvahu k radikálnímu a hrůznému řešení. 24. dubna 1915 byli zatýkáni arménští intelektuálové, spisovatelé a umělci a věšeni při veřejných popravách po padesáti až stu lidech. Na těchto zločinech se podíleli také mnozí Kurdové z jihovýchodních oblastí Turecka, Osmani jim slibovali majetek zabitých Arménů a místo v nebi za boj s bezvěrci. Později se však sami ocitli na straně poražených a stali se obětí politiky diskriminace a násilné asimilace.

     

    V lednu 1915 se v Arménii střetla turecká armáda s Rusy a byla zničena. Podle vládní propagandy na této porážce nesli vinu Arméni. Turci vytvořili vojenská komanda a poslali je do Arménie, tam tito bývalí kriminálníci loupili, přepadali a šikanovali civilní obyvatelstvo. Běhěm května 1915 pak Armény deportovali do koncentračního tábora v Aleppu. Podle záznamu očitého svědka “Lidé museli jít pěšky, jen s tím málem, co unesli na zádech. Ti, kdo se kvůli nákladu opožďovali, byli četníky probodnuti bodáky a jejich těla byla svržena do řeky. Ta pak plula do moře nebo uvízla na mělčině mezi skalami, kde pak trčela 10-20 dní a zahnívala. Dokážete si představit hrůzu cestujích. Očití svědci potvrdili, že 15 dní po tomto incidentu viděli na pařezech v řece množství nahých uvázlých mrtvol šířících kolem sebe strašlivý zápach.“

     

    armenska-genocida-3

     

    Většina Arménů během pochodů smrti zahynula vyčerpáním, hladem, žízní nebo na následky nemocí, byla zastřelena nebo zaživa upálena. Ti, kdo došli do Aleppa, byli v další etapě posláni přes Syrskou poušť do tábora Dajr az-Zór v Mezopotámii. Zbytek lidí, kteří i tuto drastickou cestu přežili, byl vyhnán do pouště na jistou smrt, nebo byl upálen. Některým Arménům se podařilo uprchnout, zachránení unikli do ciziny a usadili se v Palestině, Sýrii, Libanonu, v USA, v Řecku a ve Francii a tvoří početnou arménsku diasporu. Dnes žije Arménů ve světě celkem asi 8 000 000, ale pouze 3 000 000 žijí v Arménii. Odhaduje se, že počet přeživších je 600 000 lidí, zatímco povražděných bylo asi 1 800 000. Byly vyhlazeny celé oblasti, vesnice a města.

     

    genocida

     

    Dr. Arman Kirakosyan, náměstek ministra zahraničních věcí Arménie:

     

    “Arménská genocida byla první organizovanou akcí v historii moderního lidstva, která byla zaměřena na úplné vyhlazení celého národa. Byl to předchůdce židovského holocaustu za 2. světové války, který stál životy více než 6 mil. židovských občanů Evropy. Byli jsme svědky genocidních snah v Kambodži a Rwandě. Dnes, na počátku 21. století v Dárfúru.

     

    Znovu jsme svědky toho, že svět slovy odsuzuje, ale není schopen podniknout akci proti probíhající genocidě. Opakuje se tedy historie? Podle našeho názoru to, že arménská genocida zůstala nepotrestána, byla povzbuzením pro budoucí diktátory, kteří se nemuseli rozmýšlet, než vydali rozkazy k novým masakrům. Jak řekl Hitler: “Kdo dnes vzpomíná na arménské masakry?” To dokazuje, že to, co vždy říkají historici, ti, kdo zapomínají na minulost, jsou odsouzeni k jejímu opětovnému prožití v budoucnosti. I když je tu konvence OSN z roku 1948, zaměřená na zabránění genocidy, tento dokument nemůže být skutečně prosazen, dokud nebudou odhaleny a zkoumány dřívější masakry. Arménie spolupracuje aktivně s OSN i dalšími mezinárodními fóry, aby bylo dosaženo všeobecného odsouzení takových aktů v jakékoli části světa.”

    Pro tureckou vládu je změna pohledu na historii důležitým i když nesnadným krokem. Bude se muset odvrátit od popírání arménské genocidy a najít odvahu k vyrovnání s minulostí stejně, jako to učinily vlády Německa, Srbska a Chorvatska. Zdá se, že jisté náznaky k přehodnocení minulosti můžeme pozorovat  v souvislosti se snahou o začlenění Turecka do Evropské unie. Média i vláda již otevírají diskusi o historii. Premiér Recep Tayyip Erdogan, přestože  zopakoval přesvědčení, že k žádné genocidě nikdy nedošlo, již souhlasil s nestrannou studií historiků. 

    Arménskou genocidu dosud uznaly:

    Evropské země: Belgie, Bulharsko, Francie, Itálie, Kypr, Litva, Německo, Nizozemsko, Polsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Švédsko, Švýcarsko, Vatikán Evropská unie: Rezoluce Evropského parlamentu (1987, 2000, 2002), Zpráva A. M. Oostalandera z dubna 2004, Rezoluce parlamentního shromáždění Rady Evropy (1998, 2001)

    Mimoevropské země: Argentina, Austrálie, Kanada, Libanon, Uruguay, Venezuela, USA (39 amerických států)

    armenska-genocida-71

    ODKAZY: 

    HANSA, Karel. Hrůzy východu. (faximile z pův. vydání u Josefa Šefla v Berouně v r. 1923 se 60 původními fotografiemi) S.N. Praha. 2006. ISBN 80-239-8157-9.

    TERNON, Yves. Genocidy XX. století: Zločinný stát. Themis. Praha. 1997. 80-85821-45-1

    WERFEL, Franz. Čtyřicet dnů. Vyšehrad. Praha. 1988

    www.anca.org
    www.armeniadiaspora.com
    www.armenian-genocide.org
    www.armeniangenocide.com
    www.armeniapedia.org
    www.armenica.org
    www.genocide1915.info
    www.gomidas.org.uk
    www.theforgotten.org
    www.armeniangenocideposters.org

    ———————————————————

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 13:00

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Srpen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
28293031  

Archivy