• Ukázka z připravované publikace E-antisemitismus, antisemitismus na českém internetu


    antisemitismus1

    Antisionismus bývá zpravidla řazen pod pojem nový antisemitismus, neboť je logicky spojený s novodobou historií židovského národa, s jeho sionistickým hnutím a založením státu Izrael. Málokterý termín z oblasti politologie a historie probouzí takové vášně a nesmyslné ideologické bouře jako termín sionismus. V posledních letech se také v českém mediálním prostředí tento pojem znovu objevuje jako pejorativní označení jakýchsi temných, ale nesmírně mocných sil, které jsou ztělesněním všeho špatného a zvrhlého. V tomto se antisemité ze skupin neonacistů a konspiračních teoretiků shodují s mnohými levicovými intelektuály i s komunistickou propagandistickou praxí.

    Přestože původní sionisté byli levicoví a sekulární aktivisté, poté, co sovětští ideologové zjistili, že nebudou moci využít jejich nadšení pro budování světového komunismu, respektive satelitního státu na Blízkém východě, socialisticky orientované sionisty zavrhli a přeorientovali se na arabskou sféru. V Československu pak po velmi krátkém mezidobí, kdy stát Izrael byl pokládán za spojence, nabylo slovo sionista význam nejen nadávky, ale i nebezpečného nepřítele. V padesátých letech komunističtí propagandisté slovem sionista označovali oběti bolševické justice a šikany, zejména z řad vědců, umělců, spisovatelů, politiků a vůbec lidí vzdělaných.

    Hrůzy komunistického antisemitismu v plnosti odhalily politické procesy v padesátých letech. Generální tajemník KSČ Rudolf Slánský a dalších třináct vysokých představitelů strany bylo v inscenovaném procesu v roce 1953 shledáno vinnými ze zločinu velezrady a odsouzeno k smrti nebo k doživotním trestům. Během procesu byli obžalovaní označovaní jako „trockisté“ a „sionisté“, byli obviňováni, že jsou spojeni s buržoazií a svobodnými zednáři. Přestože se ani Rudolf Slánský, ani ostatní obžalovaní komunisté k židovství nehlásili, u jedenácti z nich byl uváděn „židovský původ“ (1). Prokurátor Josef Urválek a jeho tým tvrdili, že komunistický režim nemá nic proti Židům, ale že bojuje proti sionistům. Opakovaně se objevovalo slovní spojení „Ben Gurionova klika“, o Izraeli se hovořilo jako o „takzvaném státu Izrael“ a jako o „americkém pašalíku“. V obžalobě se píše:

    „Mám za to, že je nutné, abych se šíře zabýval t. zv. sionistickým hnutím. … Sionistické organizace byly vždy spjaty tisícerými nitkami vnitřních zájmů se světovým kapitalismem. Nebezpečnost mezinárodních sionistických organisací se stupňuje po zřízení amerického pašalíku – t. zv. státu Izrael. I po zřízení izraelského státu zůstává hlavní sídlo sionistických organisací v Americe, kde sionisté mají početné zastoupení mezi americkými monopolisty, určujícími celou agresivní politiku Spojených států. … Sionistické hnutí, jak právě tento proces ukázal, to není jen nějaký myšlenkový proud, nějaká, třebas falešná ideologie. Sionistické hnutí, to jsou sionistické organisace v Americe plus vládnoucí klika státu Izrael, plus sionističtí kapitalisté na celém světě, spjatí těsnými svazky svých fabrik, společností a různých kšeftů s americkými imperialisty.“  (2)

    Vykonstruovaný proces byl zcela v režii sovětských poradců. Ti s pomocí státní bezpečnosti pečlivě vybrali k exemlpárnímu poterstání zástupce různých komunistických názorových prodů od zapřísáhlých stalinistů přes umírněné komunisty až po mimo politiku stojící odborníky. Cílem bylo ovládnout československé politické vedení a v národě vyvolat strach z případného odporu. Výslechy trvaly celé měsíce a zatčení byli vystavováni psychickému i fyzickému strádání. Soud se konal od 20. do 27. listopadu 1952 na Pankráci. V obžalovací řeči zazněla již zmíněná označení a antisemitským podtextem: „nepřátelé československého lidu, sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci“ (3). Výpovědi obžalovaných byly předem napsány vyšetřovateli a obžalovaní se je museli naučit nazpaměť.

    Proces byl široce medializován a podporován zmanipulovanými peticemi občanů žádajících tvrdé tresty, nejčastěji trest smrti. Rozsudky podpořilo 8500 peticí. Jedenáct obviněných bylo podle přímých pokynů z Moskvy odsouzeno k trestu smrti, tři dostali doživotí. Prezident Gottwald odmítl odsouzeným udělit milost, ačkoliv šlo o jeho dlouholeté osobní přátele. Také on se obával Stalina.

    Poprava byla vykonána 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. (4)
    Od šedesátých letech byl sionimus v zemích východní Evropy spadající pod přímý sovětský vliv označovaný jako „židovské buržoazní, nacionalistické, šovinistické, rasistické a antikomunistické hnutí.“ (5)

    Sionista bylo za komunistické vlády prakticky totéž co intelektuál, byla to prostě nadávka, podle situace však mohlo jít i o nebezpečný cejch. Přitom se mlčky předpokládalo, že sionistou je potencionálně každý Žid, bylo tedy možné a běžné za označení sionista skrýt tradiční vulgární antisemitismus. Také dnes se tímto myšlenkovým postupem řídí ti demagogové, kteří se distancují od otevřených projevů antisemitismu, neboť ten je značně zdiskreditovaný. Je praktičtější vydávat své nenávistné projevy za solidní a legitimní politický postoj a nebýt považován za rasistu. Tak se stává, že kritika sionismu může projít i například v oficiálních médiích, či na akademické půdě, zatímco nadávání na Židy by prošlo jen stěží a znamenalo by společenskou sebevraždu.

    Při střízlivém pohledu na sionismus, jeho původ a dějiny však veškerá démonická aura mizí.

    Po mnoha marných pokusech vzdělaných evropských Židů vplynout do kultury, hospodářství a politiky evropských zemí a obohatit je vlastní prací i schopnostmi, se ukázalo, že antisemitismus není mrtvý a úporně se vynořuje vždy, kdy už to ani jeho oběť nečeká, a znovu opakovaně zamořuje společenskou atmosféru. Po optimistických výhledech a zrodu ideálů francouzské revoluce a po nástupu moderní industriální společnosti, po opakovaných proklamacích o rovnosti všech občanů a po umožnění společenské mobility, v době všeobecného vzdělání a přístupu k informacím, po vznešených prohlášeních humanity se koncem 19. století, století pokroku, vynořila Dreyfusova aféra, absurdní útok iracionality, nevzdělanosti, lhostejnosti a zloby.

    V našich zemích se ve stejné době vyvalila špína hilsneriády, která odhalila ubohost tehdejší české společnosti a skutečnou malost mnohých na sebe hrdých “vlastenců.” V době vzývání modernity a rozumu znamenaly takové a mnohé podobné antisemitské kampaně pracující se zmanipulovanými soudními procesy, se středověkými argumenty a vymyšlenými pověstmi o rituálních vraždách velkou ránu ideím pokroku a humanity. Není divu, že se mnozí lidé, kteří neztratili zdravý rozum a smysl pro spravedlnost, ve Francii například Émile Zola, u nás Tomáš Masaryk otřásli odporem.

    Tyto skandály alarmovaly také evropské židovstvo a dodaly argumenty národnímu hnutí. Řada pogromů v carském Rusku, procesy na západě, štvavé kampaně v tisku, omílání urážlivých obviňování, dokonce i ve “vědeckých” kruzích, to vše muselo obrátit k sionismu leckterého vyznavače asimilace, jakým byl zpočátku i Theodor Herzl, jeden z otců politického sionismu. Idea svébytného a svobodného národa, vlastního živého jazyka, vlastní kultury, politické autonomie, to jsou stavební kameny novodobého sionismu. Jsou to stejné stavební kameny, z nichž byl postupně budován národ český, slovenský, irský a mnohý další z těch, které prošly podobným vývojem: ocitly se na pokraji asimilace. Nikdo však nezpochybňuje české národní obrození, i když i zde by jistě bylo možné vznášet mnohé námitky proti jeho snahám a metodám. Sionismus je však stále znovu skandalizován.

    Je zřejmé, co znamená tento „dvojí metr.“ Je to stejný dvojí metr, jaký uplatňují média vůči státům na Předním východě: tam, kde lze očekávat významné politické či hospodářské výhody, nejde nikdy kritika poměrů, stavu lidských práv či vojenských akcí dál než k několika opatrným výrokům o potřebě míru. Když však ve hře není žádný hmatatelný zájem, z kritizovaného státu „létají třísky.“ Stát Izrael je poměřován naprosto nesmyslnými kritérii, argumenty se často pohybují na rovině „krutý sionista“ kontra „ubohé palestinské dítě.“ Slovo sionismus je dnes vztahováno téměř výhradně na současnou politiku státu Izrael, což je anachronismus. Tato povrchní a nekompetentní novinářská klišé prakticky znemožňují objektivní hodnocení izraelské politiky, které je jistě třeba, ale pro slušného člověka se stává čímsi a priori zatíženým.

    „Antisionismus… nekritizuje činy Izraele pouze pro jejich povahu. Považuje je za produkt vnitřní podstaty židovského státu. Z čehož vyplývá nikoliv to, že by měl Izrael pozměnit svůj modus operandi, ale že by měl přestat existovat jakožto židovský stát. Tento názor je v intelektuálních kruzích a v liberálním tisku velmi uznávaný.“ (6)

    Také slovo sionista je často užíváno nesmyslně. Objevuje se občas názor, že je třeba odlišovat sionistu a Žida (žida), přičemž slovo sionista je hanlivé, u Žida (žida) může jít jak o nadávku, tak o označení neutrální, ba někdy také o romanticky idealizovaný symbol, podle potřeby a názorů pisatele. Tento sémantický zmatek je pouze obrazem myšlenkového chaosu publicistů a povrchního přístupu k informacím, v nichž vždy dominuje zájem o skandály, konflikty a násilí. Zatímco náš věk pokládáme za věk rozumu a vědy, podléháme stejným emotivním vichřicím jako veřejnost konce 19. století rozrušená událostí v Polné. A co hůře – promítáme do postmoderních mediálních obrazů stejná myšlenková klišé, jaká vyprodukovala ostudné antisemitské skandály - Dreyfusovu a Hilsnerovu aféru.

    „Dnešní antisemitismus se tedy projevuje především pod falešnou slupkou antisionismu. Podle této doktríny se Židům upírá, na rozdíl od všech ostatních náboženských a etnických menšin přítomných v evropské kulturní mozaice, výsada vymezit vlastní kolektivní identitu podle své vůle, protože role, kterou Izrael zastává v této identitě, se neslučuje s etikou převládající v Evropě. Což, jak je třeba zdůraznit, nemá nic společného s rozsáhlými a velmi kritickými diskuzemi o zásluhách a prohřešcích té či oné politiky přijaté izraelskou vládou. Nejedná se totiž o hodnocení politického rozhodnutí – toho, které činí Izrael -, ale samotné existence státu, jímž je Izrael, a vazby, která existuje mezi Izraelem jako výrazem dokončeného úsilí jednoho národa a Židy v diaspoře, kteří, i když se projektu přímo neúčastní, ve velké většině se s ním ztotožňují nebo se k němu cítí silně vázáni.“ (7)

    ———————–
    Pokračování příště
    ————————–
    Poznámky:

    1. Urválek, Josef. Žaloba proti vedení protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským. in: Rudé právo, 20. 11. 1952, s. 6

    2. Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudollfem Slánským. Ministerstvo spravedlnosti. Orbis, Praha 1953. s. 503–504

    3. Margolius, Ivan. Praha za zrcadlem: Putování 20. stoletím. Argo, Praha 2007

    4. Encyclopedia Judaica. Heslo Slánský Trial. Macmillan Reference USA, 2nd. edition 2006. s. 665-666

    5. Сионизм (Sionizm). in: Velká sovětská encyklopedie. Dostupné z: http://slovari.yandex.ru/~%D0%BA%D0%BD%D0%B8%D0%B3%D0%B8/%D0%91%D0%A1%D0%AD/%D0%A1%D0%B8%D0%BE%D0%BD%D0%B8%D0%B7%D0% (online)(18.8.2012)

    6. Ottolenghi, Emanuele. Autodafé Evropa, Židé a antisemitismus. Academia, Praha 2012. s. 84.

    7. Tamtéž s. 87
    ————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 6:00

  • Comments are closed.

 

Březen 2019
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy