• Od Tolerančního patentu do konce 19. století

    zidovske
    .
    Po vládě Marie Terezie, která se vyznačovala krajní nesnášenlivostí vůči židovskému obyvatelstvu, byť pragmaticky zmírněnou po hospodářském úpadku země nastoupil stoupenec osvícenství Josef II. (1780-1790). Jako spoluvladař působil již od roku 1764 po boku své matky, ale měl s ní ostré neshody v názorech na modernizaci země. Zatímco Marie Terezie přes mnohé reformní kroky byla omezována svou katolickou zbožností, Josef II. sympatizoval s moderními intelektuálními evropskými kruhy, nicméně zásadní reformy mohl prosadit až po smrti matky. Během svého panování údajně vydal až 6000 zákonů a patentů, z nichž za nejdůležitější jsou považovány zrušení cenzury, Toleranční patent a zrušení nevolnictví, všechny z roku 1781. Dále srovnal daňovou zátěž, reformoval armádu, zřídil katastr půdy, zrušil trest smrti, zavedl státní správu a úřední hodiny, tajnou policii, síť nemocnic, porodnic, nalezinců a blázinců, omezil vliv katolické církve, reformoval školství. Některé reformy Josef II. ve stáří opět omezil, snad pod vlivem svých ministrů.

    Samotný Toleranční patent se netýkal přímo Židů, upravoval postavení křesťanských denominací a ilegálních protestantů, Židé však neměli status ani protestantů, ani sedláků, jejich postavení upravila až řada dalších výnosů a patentů vydávaných od roku 1781. Josef II. Židům nepřiznal všechna občanská práva, ale diskriminační nařízení buď zrušil, nebo alespoň omezil. Byly zakázány vynucené křty židovských dětí a odebírání těchto dětí rodičům. Židé mohli svobodně studovat na různých vysokých školách vyjma teologických fakult, nemuseli nadále nosit žluté označení, nemuseli platit zvláštní daně a směli se zabývat jakoukoliv živností, vyjma nájmu hospod a mlýnů, mohli provozovat řemesla a zakládat cechy, mohli žít spolu s křesťany, navštěvovat s nimi hostince, spadali pod stejnou jurisdikci jako křesťanští poddaní, v některých oblastech mohli vlastnit a obdělávat půdu s podmínkou, že zaměstnávali pouze židovskou čeleď. Nejradikálnější reformou by byl Řád pro Židy (Judenordnung) z roku 1789, který byl zaměřen na haličské obyvatelstvo a zrovnoprávnil Židy s ostatními poddanými. Nicméně tento zákon nikdy nevešel v platnost.

    Na druhé straně nadále platil pro Židy zákaz bydlení v královských městech, zde směli pobývat pouze dva dny před trhem a dva dny po něm. Ve městech však mohli dočasně bydlet židovští učňové a tovaryši, kteří se učili řemeslům, a rodiče je směli navštěvovat. Židé mohli sloužit v armádě jako dobrovolníci, pokud se uvázali k doživotní vojenské službě, byli osvobozeni od omezení familiantského zákona. Josef II. nezrušil ani tíživou toleranční daň. Zavedení stejné jurisdikce sice dalo Židům stejná práva, jaká měli ostatní poddaní, na druhé straně ale omezilo pravomoc rabínských soudů, které již nadále mohly rozhodovat pouze náboženské nebo rodinné spory. Židovské obce se dostaly pod přímý dohled státních úřadů a jejich hlavní náplní se stala péče o náboženský život. Dalším zásahem do židovské autonomie byl zákon z roku 1787, který vyžadoval, aby každý Žid pro sebe a svou rodinu přijal německé jméno. Kontinuálně pokračoval tlak na asimilaci včetně přijetí křtu a odložení židovské kultury. Na Židy mělo být pohlíženo především jako na občany, nikoliv jako na příslušníky určité skupiny, jako na jednotlivce od nichž je žádána loajalita vůči panovníkovi a jím zavedené byrokracii. Odměnou jim byla značná míra rovnoprávnosti a státní ochrany. Sám císař neměl v úmyslu podpořit rozšíření židovstva v říši, jeho zájmem bylo učinit je stejně jako jiné skupiny obyvatel co nejprospěšnějšími státu.

    Část Židů přijala myšlenky osvícenství a vypracovala je v originální systém haskaly, část setrvala na pozici tradičního rabínského judaismu nebo chasidismu, byť se tím vzdávala možnosti kariéry ve státní správě. Ideový zápas byl sveden o židovské školství. Germanizace míněná jako součást racionalizace a centralizace státní správy a projev modernizace státu do jisté míry zatížila vztah mezi Židy a představiteli rodící se české obrozenecké inteligence. Výtka germanizování byla další v řadě výtek vůči židovským spoluobčanům.

    Po smrti Josefa II. se reformní úsilí zbrzdilo a mnoho patentů bylo vzato zpět. Emancipace Židů se zastavila, ale již získaná práva zůstala víceméně v platnosti. Leopoldův nástupce František II. (1792-1835) vydal v roce 1797 Systemální židovský patent. Šlo o soubor a částečnou redakci předchozích reformních patentů týkajících se Židů pro potřeby státních úřadů. Dosavadní předpisy byly uspořádány do deseti oddílů podle tématických okruhů: náboženské záležitosti, školství, německých jménech, numeru clausu, podmínky pro vstupu do manželství, podnikání, ubytování, právní postavení židovských obcí, jejich vztah ke státu, péče o chudé atd.

    Systemální židovský patent nepatrně zvýšil počet familiantů, ale ponechal v platnosti restriktivní opatření jako toleranční daň a familiantský zákon i požadavek znalosti němčiny, nově se museli prokazovat vysvědčením z německé školy. Stát uznával jen takové rabíny, kteří složili zkoušky v němčině. Také snoubenci museli prokázat svou znalost němčiny předložením vysvědčení. Pokud si chtěli Židé otevřít živnost, museli dokladovat své jmění, nemohli se stát měšťany, ani vstoupit do funkce státních a městských úředníků, nadále se nesměli volně stěhovat a usazovat. V roce 1841 bylo povoleno Židům stěhovat se do kterékoliv části Prahy, ale další reformy narazily na odpor majority a byrokracie. Segregace byla fakticky zrušena až v letech 1848-1849.

    Revoluční rok 1848 přinesl nové myšlenky v celé Evropě a vlna nepokojů si vyžádala další reformy, byť mnohé měly jen přechodný charakter. Čeští Židé se ve značné míře identifikovali s českými vlastenci a jejich loajalita byla oceněna zejména liberálně smýšlejícími intelektuály. Někteří Židé aktivně podporovali revoluci a bojovali v Praze po boku Čechů. Českožidovské hnutí soustředěné okolo spolku Mladá Čechie očekávalo obrodu společnosti v duchu humanistických a osvíceneckých ideálů. Po revoluci požadovali Židé zrovnoprávnění, již v roce 1848 byla zrušena toleranční daň i segregace a Židé mohli opustit ghetta. Pozitivní změny však neprobíhaly všude, mnohde se naopak objevily nové vlny antisemitismu, šikana a pokusy o plenění. Rodící se česká buržoazie pohlížela na židovské podnikání jako na zničující konkurenci, mezi dělníky se začal rodit stereotyp Žida – vykořisťovatele, objevuje se tzv. sociální antisemitismus, jehož ohlasy najdeme například u Jana Nerudy.

    V roce 1869 vydal Jan Neruda na pokračování v Národních listech, periodiku mladočechů, spisek nazvaný Pro strach židovský, kde vyzývá k důslednému oddělení Čechů od židovské menšiny. Tím se Neruda liší od liberálně zaměřených intelektuálů, kteří sice Židy mnohdy nevybíravě kritizovali, ale žádali jejich důslednou asimilaci do českého prostředí. Nerudův antisemitismus se vyvíjel až od počátku 60. let 19. století, sám připouští, že v mládí s Židy sympatizoval. Jeho nepřátelský vztah k Židům byl možná vyvolaný jeho zklamáním z vývoje ve společnosti a také zatrpklostí z toho, že se Židé nepřipojili dost jednoznačně k českému národnímu hnutí..

    Více než sporný je údajný antisemitismus Havlíčkův opakovaně zmiňovaný v historických a literárních studiích. Karel Havlíček Borovský zůstal ve svých liberálních názorech konzistentní a z jejich pozice byl rozhodným zastáncem zrovnoprávnění Židů a dokonce dával Židy Čechům za vzor. Jeho odmítnutí básnické sbírky nazvané České listy od Sigfrída Kappera ve dvou listopadových číslech 1846 České včely má zjevně jiné příčiny a Havlíčkovo naléhání, aby Židé dbali o vlastní jazyk a kulturu, bychom spíše mohli pokládat za legitimní odmítnutí asimilace ve jménu zachování národní identity, tedy za postoj paradoxně blízký budoucímu sionismu. Byť jeho kritika literárního kolegy není zcela spravedlivá a je možná zbytečně kousavá, nelze v ní nalézt antisemitské argumenty. Významnou roli v jeho úsudku jistě sehrál fakt, že jím kritizovaný českožidovský autor Kapper nebyl nijak výjimečným básníkem. Havlíček stejně ironicky jako Kapperovo dílo komentoval i díla českých netalentovaných autorů, u nichž jej provokovala sentimentální povrchnost, přičemž Sigfrídu Kapperovi přiznává i jisté kvality a originalitu právě v jeho židovských tématech.

    Roku 1867 vyšla nová ústava, v níž bylo zakotveno i zrovnoprávnění židovského obyvatelstva. Židé získali státní občanství a plná občanská práva a začali se opět stěhovat do měst a rozvíjet svou kulturu, podnikání i vzdělání. Z českých středních škol začali vycházet židovští absolventi, po roce 1882 někteří již přednášeli na české větvi Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Koncem 19. století se objevila řada židovských spolků, z nichž některé měly českožidovské zaměření. Vycházela různá židovská periodika a knihy. V roce 1892 vznikla v Plzni první lóže organizace Bnej Brit v Čechách.

    Na druhé straně vzrůstaly antisemitské nálady, v českých zemích nesené zejména sociálním a nacionálním neklidem, na venkově přetrvával i náboženský antijudaismus s jeho různými předsudky a pověrami. Mnohdy je těžké různé typy antisemitismu odlišit již proto, že se jejich prvky prolínaly a mísily. Jejich symbolickým završením je Hilsnerova aféra.

    Odpor majority k židovským spoluobčanům se vyostřilo po zvolení Karla Lugera z Křesťanskosociální strany do křesla starosty Vídně v roce 1895. Byl prvním, komu se podařilo zvítězit ve volebním boji pomocí antisemitského programu. Císař František Josef I. byl úspěchem populárního Lugera zaskočen a po dva roky jeho vykonávání funkce blokoval, když ale Luger roku 1897 zvítězil potřetí, musel tlaku voličů ustoupit. V následující období si „Lugerovu antisemitskou rétoriku osvojili i křesťanští socialisté v Čechách a na Moravě a úspěšně ji využívali v boji proti rostoucímu vlivu české sociální demokracie.“ V roce 1895 se stal ministerským předsedou Kazimír Badeni. Jeho programem bylo rozšíření volebního práva a nová jazyková nařízení. Nárůst voličské základny vedl k mobilizaci před volbami do říšské rady v roce 1897 a mladočeši volili agresivnější rétoriku ve snaze přilákat nové voliče. V zájmu populismu nominovali známého antisemitu Václava Březnovského. Čeští Židé nechtěli volit představitele křesťanskosociální strany duchovního a též antisemitu Josefa Šimona, ale ani představitele sociální demokracie Karla dědiče, protože většina z nich neměla k jeho straně důvěru. Když však jejich dříve oblíbená liberální strana změnila profil, podpořili Židé sociální demokracii.

    Březnovský zvítězil ve druhém kole voleb a jeho vítězství odstartovalo protižidovské kampaně. K antisemitskému projevu se nechal strhnout i představitel mladočechů Eduard Grégr, neboť volební preference Židů považoval za zradu. Vyrojila se řada tištěných pamfletů. Rudolf Vrba vydal roku 1898 čtyřsetstránkovou extrémně antisemitskou Národní sebeobranu, spis inspirovaný zahraničními antisemitskými pamflety La France Juive od Éduarda Drumonta a Der Talmudjude od Augista Roihlinga. Vrba útočí na Židy, judaismus, působení Židů v ekonomice, židovskou „rasu“ a také uráží sympatizanty s Židy z řad liberálních a sociálnědemokratických politiků i novinářů. V Národní sebeobraně se objevuje nejen náboženský, ale též rasový antisemitismus, kniha však nepřinesla autorovi výrazné sympatie, již rok před vydáním publikace propadl v kuriálních volbách v Hradci Králové, ani později se neprosadil.

    Po volbách roku 1897 vyšel spisek Jaroslavy Procházkové Český lid a Český žid, kde se objevuje nacionální a sociální antisemitismus. Židé jsou zde popisováni pomocí stereotypu židovského vykořisťovatele a oportunisty.

    Představitelé českého liberalismu zaujímali k Židům dvojí postoj. Tradičně vycházeli z idejí revolučního roku 1848 a jeho sekularizačních a demokratických požadavků, v této linii hájili práva Židů a odmítali protižidovské předsudky jako zastaralé a neslučitelné s moderní liberální společností. Na druhé straně se někteří pragmaticky připojovali k antisemitské rétorice ve snaze získat hlasy voličů převážně z nižších vrstev, tedy novým držitelům volebního práva. Mladočeský politik Karel Adámek pokládal Židy za spojence německých nepřátel a ekonomické škůdce českého národa. Hnutí „svůj k svému“ znamenalo pokus o ekonomický bojkot německých a židovských obchodů a podniků.

    Koncem listopadu 1897 padla Badeniho vláda, která usilovala o zrovnoprávnění češtiny jako úředního jazyka, to vyvolalo demonstrace a masové protesty v českých zemích. Když němečtí studenti v Praze oslavovali Badeniho pád hlasitým zpěvem, rozzuření občané táhli městem a vyvolávali výtržnosti. Společně s útoky na Němce šly ruku v ruce útoky na Židy, na Vinohradech, na Smíchově a na Žižkově dav zdemoloval synagogy. Lůza vytloukala okna a židovské obchody. Podobné nepokoje propukly i v jiných městech. Celá událost zhoršila vztahy mezi Židy a Čechy a zasadila ránu českožidovskému hnutí. Národní listy dávali vinu za násilnosti německým a židovským provokacím. „I nejshovívavější z židovských pozorovatelů museli konstatovat, že český národ opustil Židy ve chvíli, kdy jej nejvíce potřebovali. Ti méně optimističtí se obávali ještě daleko horších důsledků.“

    V prostředí českých zemí se antisemitismus rozvíjel ze dvou zdrojů: jednak zde byl latentní antijudaismus starého typu, tedy nábožensky motivovaná zášť zděděná z minulosti a přetrvávající spíše na venkově a u méně vzdělané veřejnosti, na druhé straně se nově objevoval antisemitismus nacionalistický a sociální, totiž odpor k židovské podnikatelské vrstvě vnímané nejen jako krutí vykořisťovatelé, jimiž ve skutečnosti byli i podnikatelé čeští, ale navíc jako německy mluvící cizinci, tedy tradiční, ba archetypální nepřátelé českého lidu. Odpor k Židům se v tom případě neliší od odporu k německému živlu a spojuje se s ním. Motivy sociální se prolínají s národními v těžko rozlišitelné ideologické argumentaci. Nositeli českého novodobého antisemitismu byla zejména mladočeská strana, přestože mezi jejími voliči byli často i liberálně smýšlející Židé. Tato nenávist byla pěstována píše v intelektuálních kruzích a podobně jako u Nerudy mohla pramenit ze zklamání, že se Židé radikálněji nepřipojili k českému národnímu úsilí. Koncem 19. století se český antisemitismus rekrutoval z prostředí populistických politiků, kteří se inspirovali Lugerovým úspěchem a doufali v jeho zopakování. S rozšířením voličské základny se začal prosazovat sociální antisemitismus živený mezi nespokojenými chudšími vrstvami a dělnictvem. Rasový antisemitismus nenalézal v českých zemích živnou půdu, pokud se někdy objevil, jako například ve spise pátera Vrby, pak jako cizorodý a nevýznamný import.

    Zdroje:

    Feder, Richard. Židé v revolučním roce 1848. in: Věstník židovských náboženských obcí 14-17/1968

    Frankl, Michal. „Emancipace od Židů“ Český antisemitismus na konci 19. století. Paseka, Praha/Litomyšl 2008

    Havlíček Borovský, Karel. Emancipace Židů. In: Slovan 12. října 1850

    Kieval, Hillel J. Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870-1918. Paseka, Praha/Litomyšl 2011

    Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Sefer, Praha 2001

    Uhde, Milan. Česká literární xenofobie: Karel Havlíček Borovský: “Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem.” Dostupné z: http://www.revuepolitika.cz/clanky/934/ceska-literarni-xenofobie-karel-havlicek-borovsky- (online)(19.1.2012)

    ———————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 2 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Prosinec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031

Archivy