• Od počátku novověku do Tolerančního patentu

    hrob
    -

    Konec středověku a počátek novověku je dobou rozvíjející se moderní ekonomiky. Staré cechovní, aristokratické a feudální pevně dané rozdělení společnosti se uvolňuje, vzrůstá moc i sebevědomí měšťanské vrstvy a rozvíjí se podnikatelské aktivity. Zájmy panovníka, šlechty, církve a měšťanů se dostávají do konkurenčních pozic, v nichž na jedné ekonomický přínos židovské menšiny, na druhé straně její konkurenceschopnost vtahuje Židy do těchto zápasů a zesiluje staré vzorce pragmatismu a perzekuce.

    Postavení měst bylo na počátku novověku již natolik silné, že se jim dařilo diktovat vlastní politiku vůči židovské menšině i panovníkovi. Ludvík Jagellonský (1516-1526) byl stejně neúspěšný při svých snahách o znovuovládnutí příjmu z židovských obcí jako jeho předchůdce. Na jaře roku 1501 na sněmu v Olomouci král potvrdil výsady udělené Židům a přiměl sněm, aby jej podpořil. Přes deklarovaná práva byli Židé vystaveni diskriminaci, různým udáním a nevraživosti z důvodů konkurence. Z mnoha měst byli Židé vyháněni. Roku 1504 museli opustit Plzeň a Jihlavu, roku 1505 uprchli z Českých Budějovic Židé, když měli být obviněni z rituální vraždy křesťanského chlapce. Někteří se vrátili, ale byli zatčeni a upáleni bez možnosti slyšení u komorního soudu, na které měli právo. Další byli popraveni později, mnozí zahynuli na útěku a majetek všech padl do rukou měšťanů. Města usilovala o vyhnání Židů, nedokázala, nebo nechtěla bránit pogromům a uvalovala na Židy různé poplatky a omezení.

    Svůj vliv důsledně upevnil až Ferdinand I. (1526-1564) spolu s posílením centrální moci na úkor stavů. Stabilizace poměrů v českých zemích za Ferdinanda I. znamenala zpočátku pro Židy naději, již v roce 1527 jim potvrdil stará privilegia. Města však již měla výrazný vliv a vyžadovala odchod židovského obyvatelstva, které představovalo významnou konkurenci.

    Ferdinand uplatňoval prokatolickou politiku, která sice v první řadě nepostihovala Židy, ale také jim nebyla nijak příznivá, sice dlouho odolával požadavkům měst, ale nakonec ustoupil a roku 1541 museli čeští Židé na nátlak představitelů měst opustit království. Bezprostřední příčinou byl požár, který zničil zástavbu na levém břehu Vltavy včetně části Hradčan. Vypovězení Židů předcházely různé pogromy a násilnosti. Odpor vůči Židům byl posilován rituálními pověrami, obviněním z falšování mincí, ze žhářství a z vyzvědačství pro Turky.

    Usnesení o vypovězení Židů vynucené městskými stavy platilo i na Moravě, tam ale narazilo na odpor šlechty a nemohlo být důsledně vymáháno. Mnozí Židé se vraceli tajně, nebo si zaplatili povolení – glejty. Z ekonomických důvodů (potřeby financí na válku Karla V. proti Šmalkaldskému spolku) byl Židům v roce 1545 vydán generální glejt, který jim umožnil návrat. V roce 1557 císař Ferdinand I. všeobecný glejt odvolal a Židé museli opět odejít. V Moravském markrabství byla situace příznivější, Židé se zde těšili aktivní podpoře šlechty. Nástup Maxmiliána II. (1564-1576) jako samostatného vládce na trůn znamenal pro židovské obyvatelstvo úlevu. Podle svědectví Davida Ganse z roku 1571 císař spolu s císařovnou a významnými dvořany navštívil demonstrativně židovské město. Rovněž obnovil bývalá privilegia Židů a zrušil některá jejich omezení.

    Maxmiliánovy výsady potvrdil i Rudolf II. (1576-1611), jeho vláda je pokládána za zlatý věk židovské kultury v Praze. Tolerantní prostředí renesanční Prahy bylo zapříčiněno nástupem humanismu a zájmem o Starý zákon na straně protestantů, přestože nenávistný Lutherův přístup odradil mnoho Židů od sympatií k reformaci. Na druhé straně panovníci potřebovali podporu židovského kapitálu k vydržování nákladného dvora i k válečným kampaním. Když císař Rudolf II. učinil z Prahy svou rezidenci a tím podpořil nejen křesťanské, ale i židovské obyvatelstvo. U Rudolfa II. je pravděpodobným důvodem výjimečného vztahu k židovským poddaným i jeho záliba v okultních vědách a zájem o exotické nauky. Je známa zpráva uvedená v kronice astronoma Davida Ganse Cemach David o soukromé audienci Rabi Löwa u císaře, ke které došlo 16. února 1592.

    Také Ferdinand II. (1620-1637) potřeboval finanční podporu Židů, proto navázal na ochranně-kořistnické zacházení s těmito poddanými. V roce 1623 jim potvrdil stará privilegia, navíc jim garantoval určitou svobodu pohybu, povolání a právo na pobyt. Relativně příznivý vztah panovníka k Židům vyvolal vlnu nevole u obyvatel, takže v roce 1627 císař uklidňoval Pražany hanlivými výroky o Židech. V roce 1648 se Židé aktivně podíleli na obraně Prahy proti Švédům. Hrůzy třicetileté války snášeli Židé stejně jako křesťané v celé zemi, mnoho jich zahynulo, celé obce zchudly.

    Zdecimované židovské obce byly později posíleny imigrací z Polska, Litvy a Běloruska, odkud Židé prchali před povstáním Bogdana Chmelnického v letech 1648-1658. Později přišla do českých zemí vlna uprchlíků z Vídně vyhnaných roku 1669 Leopoldem I.

    Práva Židů potvrdil Ferdinand III., ale již roku 1650 došlo k jejich významnému omezení usnesením českého zemského sněmu a k dalšímu vyhánění Židů. Snahy o zbavení měst židovské menšiny neutichaly ani v dalších letech, za jejich setrvání se z pragmatických důvodů zasazovala mimo panovníků rovněž šlechta, která si od židovských finančníků půjčovala hotovost, ale také již začínala společně s Židy podnikat. Po Vestfálském míru začala židovská konkurence vadit rozvíjejícímu se podnikání křesťanů z měšťanského stavu. Motivace protižidovských akcí byla výrazně ekonomická, přesto se čas od času jako ideologický argument objevovala některá z tradičních církevních pověr. Leopold I. (1657-1705) potvrdil restrikce vyhlášené sněmem, i když je v některých ohledech zmírnil. Židé byli vyháněni z českých měst: v roce 1650 z Kadaně, 1652 z Hradce Králové, 1662 z Tábora, 1663 z Pardubic, 1667 z Teplic, 1684 z Týna nad Vltavou, 1687 z Plané. V letech 1679-1726 se útisk židovstva netýkal jen aktivit měst, ale byl podporován i dvorskou politikou, někteří historikové hovoří o „úředním antisemitismu.“

    Zatímco hospodářský přínos židovských komunit byl pro státní pokladnu nepochybný, baroko znamenalo vznícení náboženského fanatismu a posílení vlivu římskokatolické církve, které se projevovalo i u panovnického dvora. Vláda měla obavy z rozšíření různých sekt blízkých judaismu. Hereze, které se pohybovaly na pomezí judaismu a křesťanství často souvisely s dobovými mesianistickými nadějemi a s odporem vůči oficiální římskokatolické církvi. Již před známým hnutím Jakoba Franka se v Českých zemích v 16. století objevily sekty sobotářů, abrahamitů, později šabatiánů. Existence podobných hnutí inspirovaných starozákonními proroctvími a odmítajících římskokatolickou církev přispívala k dobové obavě z herezí. Mnohdy byly tyto obavy založené na zveličených zprávách a živené rekatolizačním zápalem. V určité míře vrhaly podezření i na zcela ortodoxní židovské komunity a posilovaly protižidovské nálady. Někteří protestanti, kteří se nechtěli podvolit rekatolizaci, ani volit vyhnanství, zvolili raději konverzi k judaismu. Rekatolizace zprvu zaměřená pouze proti reformaci se tak zaměřovala i na podezřelé židovské aktivity, začala rovněž dvorem podporovaná masivní misie mezi židovskými poddanými. Židé byli nuceni navštěvovat kázání proti judaismu, která drželi členové Tovaryšstva Ježíšova. Kazatelé prý tuto povinnost nekonali s nadšením, neboť věděli, že případní konvertité většinou nejsou vedeni čistými úmysly, šlo buď o morálně slabé jedince, nebo dokonce o zločince, kteří se takto chtěli vyhnout stíhání. Od hromadné katecheze se brzy ustoupilo, světské úřady však podporovali individuální konverze a konvertity korumpovaly různými výhodami. Přesto nebylo konvertitů mnoho a Židé tomuto tlaku odolávali. Sami konvertité se často pokoušeli upevnit své postavení v nové společnosti a stávali se udavači a tvrdými bojovníky proti bývalým druhům.

    V Čechách na rozdíl například od Španělska sice nebyly Židům odebírány děti, ale misionáři mezi židovskými dětmi jakožto snazšími oběťmi manipulace rádi vyhledávali možné konvertity. Židovské děti se těšily zvláštnímu zájmu misionářů navštěvujícím pražské židovské město, což nutně vedlo k roztržkám a napětí v židovské komunitě.

    Známý tragický případ využitý barokní náboženskou propagandou se udál v roce 1694. Tehdy záhadně zemřel dvanáctiletý židovský chlapec Šimon Abeles, který se připravoval na konverzi. Na základě anonymního udání úřadům bylo jeho tělo exhumováno a lékařská komise shledala na ostatcích stopy násilí. Z vraždy syna byl obviněn chlapcův otec Lazar Abeles, byl vyslýchán a před mučením údajně spáchal ve vězení sebevraždu. Jako spoluviník byl odsouzen i Lazarův společník Löbl Kurtzhandl, ten na mučidlech přijal křest a zvolil si milosrdně rychlé ukončení života.

    Chlapcovo tělo bylo veřejně vystaveno, údajně odolávalo rozkladu, lidé se tlačili a namáčeli si šátky v jeho krvi a vůbec se okolo celé tragédie rozvinula atmosféra mučednictví, zázraků a davové hysterie. Pohřeb malého mučedníka byl velkolepý, zúčastnili se ho představitelé církve i patriciů. V režii jezuitského řádu z Klementina byla rozehrána výpravná legenda, která byla součástí protižidovské kampaně a byla šířena letáky po celé Evropě. Chlapec byl pohřben v chrámu Panny Marie před Týnem a na jeho náhrobek byl vytesán nápis: “Agnus inter haedos a cultro Abrahae maculosus proprio sanguine suo emaculata Deo victima Simon Abeles” (Beránek mezi kozly, od Abrahamova nože poskvrněný, od své vlastní krve neporušená oběť Bohu učiněná) V roce 1738 byla na téma Šimonových pašijí uvedena divadelní hra „O chlapci Šimonovi Abelesovi, jenž přestoupil ke křesťanství a od otce svého byl usmrcen.“

    Ve 20. letech 18. století za vlády Karla VI. (1711-1740) vyvrcholil úřední antisemitismus, který se projevoval omezováním podnikání židovských výrobců a obchodníků a zákazy jejich pobytu ve všech zemích koruny, především ve městech. Vládní výnosy z let 1726 a 1727 uzavřely židovské obyvatelstvo do ghett, na jejich počet v zemi byl uvalen numerus clausus, podle translokačního reskriptu z roku 1726 se museli Židé odstěhovat dále od katolických sakrálních míst. 1726 byl vydán familiantský zákon omezující právo sňatku na prvorozeného syna. Tento zákon platil až do roku 1849.

    Marie Terezie (1740-1780) zřejmě pod vlivem války s Pruskem nechala roku 1744 vyhnat Židy obviňované ze spolupráce s nepřítelem. Vypovězení bylo velmi tvrdé, Židé měli na odchod jen několik měsíců a měli opustit všechny země koruny. Obvinění ze „zemské zrady“ nebylo nikdy potvrzeno, ale stalo se součástí protižidovské propagandy. Nechuť Marie Terezie vůči Židům byla trvalejšího rázu a podle všeho urychlila již zaváděná protižidovská opatření. Panovnice byla zprvu neústupná, přestože ve prospěch židovské menšiny intervenovaly i vysoce postavené osobnosti, papež, vyslanci Anglie, Holandska, Dánska a Turecka, místodržitelé, česká komora i zástupci šlechty a armády. Zemský sněm roku 1748 naléhal, aby se vypovězení Židé mohli vrátit. Důvodem těchto tlaků byly kruté ekonomické dopady vyhnání Židů i zkáza opuštěného pražského židovského města. Panovnice nakonec naléhání ustoupila a povolila židovským poddaným návrat zprvu na deset let s podmínkou zvláštní toleranční daně ve výši 300 000 zlatých rýnských za rok.

    Stav právní nejistoty, zadluženost, daně a zničené nemovitosti vyčerpávaly zdroje pražského židovstva a celá komunita upadla do bídy. Pohromu završil požár v roce 1754, možná úmyslně založený, který zničil židovské město. K pohromě přispěli rabující vojáci a chudina. Zkáza byla tak velká, že částečně oslabila protižidovskou politiku dvora a převládla snaha o obnovu zničené čtvrti. Po uplynutí desetileté lhůty v roce 1758 panovnice povolila Židům další pobyt za stávajících podmínek: toleranční daně, platnosti familiantského zákona a zachován byl i numerus clausus pro venkovské obce. Povinné bylo i označení svobodných mužů žlutým páskem na pravém předloktí a žen žlutou stuhou ve vlasech.

    Zdroje:

    Atlas univerzálních dějin židovského národa od časů biblických praotců do současnosti. Victoria Publishing, Praha 1995

    Kieval, Hillel J. Formování českého židovstva. Národnostní konflikt a židovská společnost v Čechách 1870-1918. Paseka, Praha/Litomyšl 2011

    Menčík, F. Příspěvky k dějinám českého divadla. In: Rozpravy České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze, IV/1. 1895

    Pešák, Václav. Židovská berně v Čechách r. 1527-1529. Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československé republice VII/1935

    Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Sefer, Praha 2001

    Putík, Alexandr. Sixtová, Olga. Průvodce expozicí- Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Židovské muzeum v Praze, Praha 2005

    Případ Lazara Abelese: Byl bezcitným vrahem, nebo obětí honu na Židy? In: http://www.historyrevue.cz/
    ————————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 6 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Moe Says:

      Antisemitism neni vyhradne Ceska zalezitost. Ctenar by mel lepsi pochopeni teto krivdy proti zidum kdyby se obeznamil s historickymi fakty antisemismu ve svete. Minuly rok jsem mel prilezitost vyhledat historicka fakta antisemitismu v Karibske oblasti ostrovu, kde se Zidi usidleli po vyhnani ze Spanelska.
      Jsem si zcela jisty ze svetova obec zidovska by nebyla hrda na sve predchudce-pionyry obchodu v africkem otroctvi a cukrovych plantazi.
      V kratke dobe “Noveho Sveta”, antisemismus se v podstate nezakorenil tak jako v Evrope, zrejme diky tomu ze otroci teto krajiny spojuji svuj osud spise s Arabskymi najezdy v domovine a pozdejsi prodej do zidovskeho transportu a vlastnictvi nebyl duvod k nenavisti.
      Zidi byli vyhnani prakticky z kazde zeme historicke Evropy,presto se dokazali udrzet jako spolecnost a byli v popredi pokroku vyvoje techto zemi. Bylo by chyba si vytvorit domenku ze Zidi ve sve nekolika tisicelete pouti vzdy nesli ratoleslt miru s bilou holubickou.
      Na priklad v roce 1633 Zidovska vetsina mesta POZNAN dostala kralovskou privilegii pro zakaz Krestanu vstoupit do mesta.
      Presto ze antisemitismus nesporne existoval v Zidovske obci na kralovskem uzemi Bohemia-Moravia, jsem presvedcen ze Cesi patri mezi moderni narody kteri pomohli zidum v kritickem obdobi zrodu statu Israel, vice nez jakykoliv Evropsky narod sve doby.

    • Věra Tydlitátová Says:

      Neříkám, že antisemitismus je výhradně česká záležitost. Tento článek je stručným historickým pojednáním o dějinách antisemitismu v českých zemích.

    • eva Says:

      Pani Vierka, poucne, dakujem.

    • Moe Says:

      Na internetu jsem nic nehledal, protoze jsem vlastne na to narazil nahodou pri navsteve hrbitova prilehleho k synagoge v Bridgetown BB. Dnes je tam museum a zachovali se manifesty ruznych lodi se jmeny a vlastniky.
      Totez se zachovalo v Guyane v Georgetown,a je zcela jednoduche si udelat obrazek o tom kdo co vlastnil, dovazel ci s cim obchodoval a podminky byli zcela jine.
      To ale nebyl vubec muj umysl, hledal jsem pouze rodine koreny, to uz lidi v mem veku z nejakeho duvodu delaji. S antisemitismem jsem se tam ale vubec nesetkal.

 

Duben 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Archivy