• Středověk

    mittelalter

    Na historickém území českých zemí je přítomnost židovských obchodníků doložená podle přípisu prvního salzburského arcibiskupa Arna (750 – 821) ze na počátku 9. století, později pak v Raffelstettenském šetření o clech (Inquisitio de theloneis Raffelstettensis) východofranckého krále Ludvíka IV. z roku 903. Známější a jednoznačnější je doklad židovského diplomata, lékaře a obchodníka Ibrahima ibn Jakuba z konce 10. století. Jeho zpráva informuje o přítomnosti židovských obchodníků v Praze, která se stala významnou obchodní křižovatkou. Není však jisté, zda šlo o usedlé kupce, nebo o působení procházejících obchodníků, jejichž karavany zprostředkovávaly dálkový obchod mezi Evropou a Asií.

    Situace Židů v českých zemích odpovídala jejich postavení v Evropě, tedy až do křížových výprav byla uspokojivá. Jejich právní postavení bylo podobné jako postavení jiných cizinců a bylo zajištěno na konci 11. století výsadami Vratislava II. (vládl 1061-1092), tyto výsady potvrdil Soběslav II. (1173-1178) v privilegiích vydaných v letech 1174-1178.

    V první fázi soužití židovských poddaných s křesťanskou většinou se zřejmě příliš neprojevoval křesťanský antijudaismus, hlavním motivem pro občasný útisk Židů, nebo pro jejich přímé pronásledování, ba i vraždění bývaly nejspíš ekonomické zájmy, závist a snaha loupit. Ochrana panovníků pak byla spíše monopolem na olupování židovského obyvatelstva než cílenou ochranou. V Kosmově kronice je zaznamenán argument pro oloupení židovských obchodníků v pražském podhradí v řeči kněžny k Vratislavovi II. Kněžna jej měla nabádat, aby se obohatil na úkor Židů. Z kroniky není zřejmé, zda kníže této rady poslechl. Prameny nejsou příliš konkrétní, ale zdá se, že v této době se případné pověsti o zabíjení křesťanských dětí, nebo o trávení studní sice objevovaly, ale spíše jako dodatečná omluva kronikářů, než jako prvotní podnět pro pogromy.

    Náboženské motivy pronásledování naplno vynikly při první křížové výpravě v letech 1096-1099. V Praze došlo roku 1096 k rozsáhlému pogromu, kdy zanikla jedna z pražských židovských osad. Stejné vraždění proběhlo i v Brně. Křižáci nutili Židy k přijetí křtu, ty, kteří odmítli, zajímali, zabíjeli a okrádali. Břetislav II. nebyl v Praze a nemohl, či snad ani nechtěl zasáhnout, proto se Židé odhodlali k obraně a údajně pobili asi dvě stě křižáků. Vystrašení Židé se chystali opustit zemi, ale Břetislav II. z obavy, že odnesou i svůj majetek, nechal své ozbrojence vedené správcem zaútočit na židovské domy a jejich obyvatele oloupit.

    V českých zemích se sice oslabeně, ale v celé šíři začaly objevovat antijudaistické argumenty nesené náboženskou ideologií. Od 12. století se objevuje nařčení ze šíření moru, z bohovraždy, z trávení studní, hanobení křesťanské víry, rituálních vražd dětí a znesvěcování hostií. Proti těmto pověrám vystupovali mnozí křesťanští učenci i někteří panovníci, ale po Čtvrtém lateránském koncilu v roce 1215 se perzekuce Židů stala oficiální součástí církevní i státní ideologie. Papež Innocenc III. (1198-1216) prosadil několik zásad, které ztížily židovskému obyvatelstvu existenci. Židé museli nosit různá označení, nesměli se stýkat s křesťany, zakázány pod trestem smrti byly smíšené sňatky. Židé směli žít pouze v uzavřených čtvrtích, nesměli zaměstnávat křesťany, vlastnit půdu a věnovat se rolnictví, ani většině řemesel. Přípustné pro ně bylo pouze peněžnictví, lékařství, obchod, ten ale jen v omezené míře. Nesměli vstupovat do cechů. Ne vždy byla všechna pravidla striktně dodržována, často byla z pragmatických důvodů obcházena, nebo přehlížena, ale vždy bylo možné se k nim vrátit, pokud se situace zhoršila.

    Na základě privilegií vydaných Václavem I. (1230-1253) král Přemysl Otokar II. (1253-1278) vydal Statuta Iudaeorum, soubor zákonů upravujících vztah k židovským poddaným. Těmito třiceti dvěma paragrafy se Židé stali prakticky majetkem krále, ten jim zajišťoval jistou ochranu a určitou míru autonomie i náboženské svobody, ale zatížil je nejen daněmi, ale nárokoval si i jakékoliv nepravidelné půjčky, platby a finanční zdroje podle potřeby. Velká míra ochrany poskytované Židům jakožto majetku panovníka bývá někdy interpretována jako zvláštní ohledy Přemysla Otokara II. k židovským poddaným. Šlo však o pragmatické opatření, z něhož měly prospěch obě strany. V této době byli Židé v zemích ovládaných českým králem relativně v bezpečí. Na Moravě byli v polovině 13. století Židé tak zchudlí, že jim panovník odpustil některé povinnosti vůči komoře. Přemyslova privilegia potvrdil pak Václav II. (1283-1305).

    Navzdory proklamované ochraně postihovaly židovskou komunitu v Čechách i pogromy, v Praze 1290, v roce 1296 si Václav II. nechal za ochranu před pogromem zaplatit velkou sumu. Jan Lucemburský (1310-1346) vystupňoval ekonomický tlak na Židy stejně jako na ostatní obyvatele království. Při vymáhání peněz od Židů se neváhal uchylovat i k vydírání, mučení a přímým loupežím, například nechal rozkopat podlahu Staronové synagogy a odnesl tam ukryté cennosti. Roku 1336 nechal Jan Lucemburský popravit asi čtyřicet pět židovských poddaných údajně z důvodu obvinění na základě rituálních pověr, jejich majetku se však zmocnil, což svědčí pro teorii, že skutečným důvodem obvinění byla chtivost peněz. Navzdory těmto faktům je možné, že si Židé od Lucemburků slibovali návrat stability. Ve Zbraslavské kronice z roku 1311 píše Petr Žitavský, jak brněnští Židé slavnostně vítali přijíždějícího krále. V závěru zprávy opat Žitavský vyjadřuje soucit s bývalým utrpením Židů. V českých zemích proběhlo několik pogromů, které byly ohlasem událostí v zahraničí. Vraždění proběhlo roku 1337 v Čáslavi a v Jindřichově Hradci, v roce 1338 ve Znojmě, v Jemnici, Třebíči a Kouřimi. V Kouřimi se záminkou stalo údajné pohanění hostie. I zde se vedle náboženských argumentů nezastřeně objevuje touha po majetku. 1348 vypukla rozsáhlá epidemie moru, která nechala vzniknout další zámince k pogromům, obvinění, že Židé mor záměrně šíří tím, že otravují studny. Před těmito pogromy probíhajícími hlavně v německy mluvících zemích prchali Židé do českých zemí, kde byla situace klidnější.

    Pragmatický přístup k Židům nalézáme stejně tak u Karla IV. (1346-1378). Židé prchající z okolních zemí nalezli relativní bezpečí v Čechách roku 1356. kdy Karel IV. potvrdil Statuta Iudaeorum Přemysla Otakara II. K velkým pogromům ale docházelo i pak, v roce 1349 v tehdy české Vratislavi a o velikonocích 1350 v Chebu, kdy byli tamější Židé zcela vyhlazeni. V Českých zemích byli většinou násilníci stíháni, v říši byl ale císař k vrahům tolerantnější, dokonce počítal s pogromy, pro něž uděloval předběžné odpuštění, jako se zdrojem financí. V tomto případě neměly pogromy náboženský motiv a nešlo ani o spontánní řádění lůzy, ale šlo o přede připravené akce šlechty, měst, někdy i panovníka. Císařových amnestií bylo asi dvacet. Důvody vraždění byly ryze ekonomické a jako takové je viděli i současníci. Karel IV. se choval čistě pragmaticky, odpouštěl pogromy v říši, pokud potřeboval finanční zdroje, jindy zejména v Čechách Židy chránil a podporoval jejich přistěhovalectví, například v roce 1345 do Jihlavy, 1348 do Nového Města pražského. Přelomem by bývala byla Maiestas Carolina, která by udělila Židům další významná privilegia, například právo držení svobodných vesnic, ale tyto zákony nevešly v platnost.

    Stejně pragmaticky se choval i Václav IV. (1378-1419) mnohdy označovaný za zvláštního přítele Židů. Toto označení je však spíše produktem propagandy jeho nepřátel,

    Václav IV. pokračoval v odpouštění pogromů a ve vydírání židovských poddaných. 18. dubna 1389 zažili pražští Židé největší pogrom, jehož záminkou bylo podle rozcházejících se zpráv znesvěcení hostie při jakési pouliční šarvátce. Násilí přerostlo v rozsáhlé ničení domů, loupení, vraždění, mučení a upalování Židů, dokonce i k plenění hrobů, masakru padly za oběť asi tři tisíce Židů. Tomuto zabíjení nejen nikdo nebránil, ale podle určitých zpráv byli Pražané dokonce k zabíjení a plenění povzbuzováni ze strany vrchnosti i kléru. Král Václav IV. pobýval v té době mimo Prahu, zřejmě byl v tomto případě bez viny, ale jeho úředníci řešili krizi velmi liknavě. Pogrom přežil významný učenec Rabi Avigdor Karo (asi 1389-1439), který své hrůzné zážitky sepsal v elegii Žalozpěv nad zabitými.

    Zvláštním a pro dějiny antisemitismu rozličně hodnoceným obdobím je česká reformace. Podle některých svědectví se Židé zajímali o reformní hnutí, dokonce poslouchali kázání Konráda Waldhausera před dveřmi kostela sv. Havla. Židé husitské hnutí vítali a sympatizovali s ním, někdy je i podporovali hmotně. Důvodem sblížení na straně křesťanů byl reformační důraz na starozákonní texty i kritika soudobé církve. Husité se inspirovali starozákonními příběhy, libovali si ve starozákonních místopisných názvech, bojovali proti křižákům, stylizovali se do role božích bojovníků - Izraele. Pro mnohé husity pak byli Židé zřejmě přijatelnějšími partnery než „římská“ strana. Židé byli zbaveni některých povinností a omezení stanovených Čtvrtým lateránským koncilem, někteří se stěhovali na venkov jak za obživou, tak před hrůzami války, dařilo se jim dosáhnout relativní svobody a možnosti podnikání v řemeslech. Husity i Židy také spojovaly mesianistické nálady. Nicméně Židé nebyli nikterak v centru společenského dění a mnohé svobody byly spíše výsledkem všeobecné anarchie a neklidné situace, než záměrného ulehčení jejich života. Také jejich zmiňovaná ekonomická podpora husitskému hnutí, která zahrnovala přísun zbraní, mohla mít příčiny spíše pragmatické než ideové.

    Nejpravděpodobnější je, že husité se o Židy nijak zvlášť nezajímali, protože byli pohlceni bezprostřednějšími zájmy a starostmi. Výjimkou jsou někteří vzdělanci, například Matěj z Janova (?-1394), který odmítl spojovat Židy s Antikristem, jak bylo ve středověku běžné, také M. Jakoubek ze Stříbra (1370-1429) v traktátu Contra usuram z roku 1415 promýšlí důvody zlého postavení Židů a přes mnohé dobové invektivy navrhuje, aby jim byla umožněna úplná hospodářská asimilace. Na druhé straně Tomáš ze Štítného i zástupci měst bez zábran pokračovali ve finančním vykořisťování Židů. Rovněž husité se dopouštěli pogromů, například 1421 v Chomutově, poté i v Praze. Pogrom proběhl v Praze i v roce 1448 po dobytí Prahy vojsky jednoty poděbradské. Po české reformaci se v Evropě objevuje další obvinění Židů, totiž ze sympatií k husitům.

    Albrecht II. Habsburský (1437-1439) i Ladislav Pohrobek (1453-1457) pokládali Židy za sympatizanty husitů a vypovídali je z moravských měst, roku 1426 z Jihlavy, 1454 z Brna, Olomouce, Znojma, Uničova a opět Jihlavy, roku 1514 z Uherského Hradiště. Tato opatření zdecimovala moravské židovstvo na celá následující staletí.

    Koncem 15. století se změnila ekonomická pravidla středověké společnosti. Křesťané začali podnikat v bankovnictví a začali konkurovat Židům, kteří přestávali být pro své pány užiteční. Bohatí Židé se dále věnovali financím a obchodu, střední třídy se začaly věnovat městským povoláním, drobnému obchodu a řemeslům. U křesťanských podnikatelů tyto změny vyvolávaly obavy z konkurence a v německých zemích docházelo k násilnostem, které přiměly mnoho Židů odejít na východ. Na Moravě a v Polsku nacházeli dobré uplatnění, v Čechách se Židé dostali po husitských válkách pod přímou moc aristokracie a měst, které nyní těžily z možnosti vybírat od Židů poplatky namísto krále. Ani Jiří z Poděbrad (1458-1471), nedokázal znovuzískat vliv nad Židy a jejich příjmy, židovský regál, ani Vladislav II: Jagellonský (1471-1516) nevytrhl tyto výsady z rukou šlechty a měst. V tomto období probíhal zápas mezi panovníky a aristokracií o uplatnění vlivu nad židovským úvěrem. Stejně tak města nemínila ustoupit nárokům krále a těžila z židovského podnikání. Výsledkem bylo to, že například pražští Židé museli platit daně jak radě Starého Města, tak králi, podobně tíživá byla pozice Židů v jiných královských městech. Trochu výhodnější bylo postavení Židů v poddanských městech a na šlechtických panstvích na venkově. V roce 1483 vypukl velký pogrom v Praze, to přimělo krále Vladislava II., aby se pokusil získat nad Židy opět vliv. Přinutil zemský sněm v Kutné Hoře, aby v roce 1484 potvrdil výsady udělené Židům Ladislavem Pohrobkem v roce 1454. Roku 1499 znovu vyhlásil svou výhradní pravomoc nad židovským regálem. Rovněž vyzval Židy, aby opustili pod pokutou a vyhnanstvím ochranu šlechty a navrátili se pod moc panovníka. Přes tyto snahy se Vladislavovi II. získat opět moc nad židovským majetkem zcela nepodařilo.

    Útlak židovského obyvatelstva ve středověku neměl svůj původ nutně v antisemitismu, nejčastější příčinou byla chtivost jejich majetku a relativní snadnost, jak se ho zmocnit. Přístup šlechty, panovníků a mnohdy i lidu a měšťanů byl pragmatický, byl motivovaný snahou na soužití s Židy vydělat. Skutečná nenávist pramenila nejčastěji z kázání nižšího kléru, odkud často v rozporu s varováním a zákazy vzdělanců a vedení církve zaznívaly plamenné výzvy k pogromům. Dlouhodobě se pak v tomto prostředí živily protižidovské nálady opřené o náboženské argumenty: obvinění z bohovraždy, ze znesvěcování hostií, z vraždění křesťanských dětí a panen, z různých intrik proti křesťanskému lidu. Čtvrtý lateránský koncil dal těmto náladám právní rámec a na dlouhá staletí posvětil deformovaný vztah k židovské menšině.
    —————

    Zdroje:

    Atlas univerzálních dějin židovského národa od časů biblických praotců do současnosti. Victoria Publishing, Praha 1995

    Pěkný, Tomáš. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Sefer, Praha 2001

    Putík, Alexandr. Sixtová, Olga. Průvodce expozicí- Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. Židovské muzeum v Praze, Praha 2005

    —————————–

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 7:00

  • 7 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Jirka Navrátil Says:

      Už se těším na druhý díl :)

    • eva Says:

      Velmi poucne, dakujem.

    • Karel I. Says:

      Vynikající!

    • Kateřina Rozbrojová Says:

      Ahoj Věro,
      zajímalo by mě, jaký je rozdíl mezi diskriminací a genocidami, které se v průběhu dějin děly jiným národům a tímtéž, jež se dělo Židům - je to v délce a intenzitě, nebo je tu ještě něco jiného?

    • Juraj Stern Says:

      Plne súhlasím s touto odpoveďou

    • Kateřina Rozbrojová Says:

      Dík,
      je pro mě důležité slyšet, že to bylo (je) ještě i něco jiného, než čistý politický pragmatismus, protože jinak by celý antisemitismus a staletí útlaku a vyvražďování židovstva byly nepochopitelné. Já zde vnímám bezuzdný vztek nepřítele a jeho útok na vše a všechny, kdož spojili svůj život se Spasitelem.

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy