• Originální a mnohdy kontraverzní myslitel Benjamin Kuras zaujal svou skvělou recenzí knihy psychiatra Theodora Isaaca Rubina Antisemitismus: Nemoc mysli.

    antisemiticroths

    Recenze vyšla na stránkách České pozice pod názvem Bigotnost jako psychická nemoc. Nutno říci, že tento název vyjadřuje problém snad ještě lépe než původní název Rubinovy publikace. Nejde totiž jen o zátěž antisemitismu, ale o celý komplex různých neurotických až psychotických projevů nenávistného pohledu na okolí zapříčiněného sebenenávistí, vnitřní nejistotou a úzkostí. Člověk postižený existenciální nejistotou a sebenenávistí totiž své antipatie nemusí obracet jen proti Židům, ale hledá a vytváří si vnějšího nepřítele kdekoliv, třebas i ve vlastní fantazii. Antisemitismus je pak nejvyhraněnější a nejrozšířenější formou této poruchy.

    Americký psychiatr Rubin “vychází z biblického maxima „milovat budeš svého bližního jako sebe sama“ a dokazuje na případu za případem, že sebenenávist a nedostatek sebeúcty je zdrojem většiny chorobných projevů bigotnosti a nenávisti k druhým. Tedy i antisemitismu.

    Klasifikuje jej jako „psychiatrickou neorganickou patologickou maligní emoční nemoc“, kterou nelze odstranit bez důkladného pochopení její „psychodynamiky“ – příčin, zdrojů, vzniku, projevů, následků, vývoje a stupňů onemocnění přes fázi neurotickou až po psychotickou a psychopatickou. Ta v různých zemích a dobách „metastazuje“, šíří se nákazou ze svého zdroje.”

    Ve zkratce lze říci, že “symbolová nemoc,” jak Rubin toto postižení označuje, znamená přenesení vlastních problémů na jakési projekční plátno abstraktního nepřítele.

    “Používání symbolů je normální proces zjednodušování a klasifikování komunikace a vnímání reality. „Symbolovou nemocí“ se stává, když se používaný symbol vzdálí od reality natolik, že začne představovat něco jiného. Tímto posunutým a odtaženým symbolem se pak realita filtruje tak, aby symbolu odpovídala. Všechno v realitě, co mu neodpovídá, se buď z vnímání cenzuruje, nebo upravuje tak, aby nereálný symbol potvrzovalo.”

    Rubinova studie je jistě přínosná nejen pro pochopení určitých aspektů klasického historického i současného antisemitismu a jiných fóbií, ale pomůže i v orientaci současnou mediální a politickou situací v České republice. V extrémních podmínkách, jakou je například krize, se psychopatologický jev stává problémem celé společnosti a šíří se v rámci některé z politických propagand. Stejně jako jedinec zasažený sebenenávistí a nejistotou, také společnost si hledá projekční plátno pro svou nenávist, hledá nepřítele a obětního beránka. Na autentickou úzkost některých lidí pak reaguje populismus obratných manipulátorů, kteří takové projekční plátno ochotně dodají jako cenu za moc a všechny požitky s ní spojené. Je to jev, který zásadně ohrožuje demokracii, ale ještě dříve, než zasáhne její organizační a právní struktury, rozkládá její obecně sdílené hodnoty. V té fázi je nyní česká společnost.

    Typické pro společenskou patologii je, že zasažená společnost dává mediální a politický prostor patologickým jedincům a jejich nenormální rétoriku a chování akceptuje, ba dokonce vyzdvihuje. Šíří se dualistické vidění světa, konspirační bludy, relativizace hodnoty lidského života (jeden autor nyní dokonce zcela vážně uvažuje o záporné hodnotě lidského života), volání po silné ruce a autoritativním vedení.

    “Symbol se tak stává obrazovkou, na kterou promítáme vlastní vnitřní konflikty a sebenenávist a přesouváme je na někoho jiného, abstraktního, abychom je nemuseli sami v sobě řešit. Do té vložíme silnou „emoční investici“, která symbolu dává velkou důležitost, idealizuje si jej a přeměňuje ve „stereotyp“. Ten se upevňuje nacházením podpory v okolí, přebíráním zavedených předsudků a z kontextu vytržených nebo vymyšlených důkazů. A jimi přechází do dalšího stupně „obsese, nakažlivosti a sugestibility“.

    Těmi se posiluje a posouvá za hranici snadného návratu, protože ztrácíme schopnost naslouchat argumentům a objektivně zvažovat informace. Naopak je bereme jako potvrzení jejich pravdivosti. Například když se mi někdo snaží něco vyvrátit, je to jen důkaz, že je součástí nějakého spiknutí.

    V této chvíli se stáváme snadno zmanipulovatelní někým, kdo nám stereotyp potvrzuje a dává náhražku sebeúcty tím, že nás přijímá do svého společenství podobně cítících a vzájemně se ujišťujících. Tak vznikají organizovaná totalitní hnutí. A s růstem jejich početní síly roste i naše přesvědčení o pravdivosti naší vize nenáviděného symbolu a potřeba jej zničit, než nás zničí.”

    Mediální rétorika se stává agresivní, útočná, hledání a odhalování zrádce, viníka či nepřítele je hlavním tématem. Nelze říci, že bychom dnes takovou polarizaci mohli zjednodušit na přiřazení k politické orientaci, nenávist už prochází napříč politickými názory a skupinami, objevují se všechna témata konspirací, náboženského fundamentalismu, paranáboženských ideologií, rasismu včetně antisemitismu a ještě více anticiganismu. Společnost se fragmentalizuje, nedůvěra se šíří i dovnitř dříve jednotných názorových skupin.

    Podle Rubina se tento problém může stupňovat až k tragédii.

    “Neuróza se změní v psychózu, jejímž důležitým aspektem je ztráta soudnosti, soucitu a svědomí, kompenzovaná megalomanií. Zde pak přebírají řídící úlohu další aspekty jako „přehnané a nutkavé hierarchické úsilí“, v němž sami sebe posouváme nahoru na pomyslném hodnotovém žebříčku. Následuje „konformita a závislost“ na autoritě, dogmatu, skupinové filozofii a potřeba stále většího sebeklamu.

    Silnou úlohu hraje další prvek „závist“. Ta může vést až k útoku a okrádání osob, na něž se symbol vztahuje. Přes další fáze „znecitlivění, odlidštění a odosobnění“ až do „nevědomí“, že konáme něco nespravedlivého či nemorálního. Lidé trpící „symbolovou nemocí“ to nevědí a považují svůj stav za normální a normativní. Pak už stačí trocha „vzteku a intenzity“ a jde se spravedlivě vraždit.”

    Reflexe problému je nezbytnou podmínkou každé pomoci, v tomto případě je ale nutná i sebereflexe a jakýsi návrat ke střízlivému jazyku i zklidnění emocí. Potřebujeme věcnou a ideologiemi nezatíženou diskusi o všech problémech, diskusi naprosto otevřenou a upřímnou, demokraticky smýšlející občané nesmějí ponechávat obtížná témata populistům a demagogům, ale sami si musí připustit, že zde jsou ožehavé otázky, které nelze zametat pod koberec, ani řešit kosmetickými úpravami pomocí vhodných zástupných termínů. Pravdivost a naslouchání druhé straně je naprosto nezbytná pro funkční dialog. Bez dialogu celé společnosti náprava možná nebude. Těžko ovlivníme ty, kteří již propadli své psychóze, ale musíme si hlídat vlastní duševní zdraví a dbát na to, abychom bigotnosti nepropadli také my. Vím, že je to někdy těžké, člověk se pod tlakem často chová iracionálně, destrukci také napomáhá cynismus a manipulativní chování těch, kteří si slovy Karla Čapka “na spáleništi ohřívají svou polívčičku”. Jinými slovy - bigotnost jakéhokoliv druhu může být i dobrým kšeftem. To všechno brzdí snahu o nápravu na všech stranách.

    Celospolečenský dialog je ale dnes jedinou cestou z velkého průšvihu.

    (Citáty jsou z Kurasovy recenze)
    ——————-

    Anti-Semitismus: A Disease of the Mind
    (Antisemitismus: Nemoc mysli)
    Autor: Theodore Isaac Rubin
    Vydavatel: Barricade Books 2011
    —————————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 15:28

  • 4 Responses

    WP_Modern_Notepad

 

Duben 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12
3456789
10111213141516
17181920212223
24252627282930

Archivy