• Kronika 21.04.2009

    perex_foto28

    Svět po šoa

     

     

    Dnes je Jom ha-šoa, Den šoa, stanovený na výročí povstání ve varšavském ghetu, kdy si připomínáme oběti holocaustu, ale i hrdinství a obranu lidské důstojnosti uprostřed beznaděje. 

    V hebrejštině zní celý název tohoto památného dne Jom ha-šoa ve-ha-gevura, Den šoa a hrdinství. Slaví se 27. nisanu a letos je to již 66. výročí statečného odboje hrstky Židů proti nacistům. Nelze říci, zda šoa vyvolává řadu otázek – šoa je jediná nezodpovězená a nezodpověditelná otázka, která rozdělila věky na před a po, na dva zcela odlišné časy, jejichž rozdíly teprve postupně odhalujeme. Stalo se cosi, co navždy změnilo tvář našeho světa…

     

    Je snad šoa jednou genocidou z mnoha, vražděním srovnatelným s tolika zločiny, jichž se lidstvo dopouštělo a dopouští na své pouti časem? Nebo je opravdu čímsi zcela odlišným? To je důležité rozhodnout. Jistě, smrt šesti miliónů nevinných lidí, nikoliv nějakých abstraktních postav, ale konkrétních osob se jmény, osudy a láskami, není a nemůže být pouhou epizodou krvavých lidských dějin. Nicméně byly, jsou a budou i takto brutální a hromadné vraždy nevinných lidí, vždy zcela konkrétních osob. O mnoha takových zločinech dobře víme, ba známe je téměř z osobní zkušenosti, o jiných vědí jen historikové, o ostatních se snad nikdy nedozvíme, neboť proběhly na úsvitu dějin, v odlehlých krajinách, nezaznamenány písmem ani pamětí. Proč tedy mluvit právě o šoa a nepřidat rozvahu nad genocidami obecně? Proč nepohlížet na šoa jako na jednu z mnoha hrůzných epizod krvavých lidských dějin? Právě tento argument často slýcháme z úst těch, jimž se zdá, že o šoa se mluví příliš mnoho, příliš často, tak pateticky, že by to snad mohlo vyvolat až odpor. Někteří pak mluvení o šoa dokonce odsuzují jakožto jakousi skrytou propagaci judaismu či apologii politiky Státu Izrael. Zatímco druhý argument lze přejít s odůvodněním, že jde o argument nepochybně ideologicky zabarvený, první argument bychom měli vzít vážně. Opravdu nehrozí, že mluvení o šoa podlehne inflaci a zpovrchnění, že se stane frází a sentimentálním kýčem?

     

    Zdá se, že ono časté mluvení o šoa má své lidské zdůvodnění také v tom, že se generace pamětníků a snad ještě následující generace potřebuje z traumatických vzpomínek vymluvit. Tuto potřebu pociťují oběti šoa stejně jako ti, kdo se s oběťmi osobně setkali, ať už jako jejich potomci, příbuzní nebo přátelé.

     

    Mluvení o šoa má však i jiné důvody, snad povahy duchovní, o nichž je velmi těžké hovořit. Opravdu pociťujeme, že šoa není tragédií srovnatelnou s jinými tragédiemi, že nás zasahuje poněkud odlišným způsobem. Tato odlišnost je podobné povahy, jakou je pro křesťana odlišná Ježíšova smrt od jiných justičních vražd. Byly jsou a budou stejně kruté a stejně nespravedlivé smrti, křesťan však věří, že právě ta jediná smrt má jakýsi zvláštní duchovní význam. Nepřeceňujme však tuto analogii. Pro křesťana má Ježíšova (lépe řečeno Kristova) smrt význam spásný, není beze smyslu. Pro Židy však není šoa v žádném případě nějakou smysluplnou obětí, proto také Židé neradi užívají termín holocaust, což znamená celopal, oběť božstvu. Šoa není oběť ve významu nějakého duchovního aktu, šoa je naprostá a nesmyslná zkáza.

     

    Proč tedy vnímat šoa jako cosi, co nás duchovně zasahuje? Může snad naprostá negace, totální propad bytí, nicota a tma znamenat byť jen krok na duchovní cestě lidstva? Proč je oprávněné dělit věky na před a po šoa, proč se nám zdá, že náš svět je po šoa totálně jiný? Proč se nám po šoa nepřiznaně odpočítává nový letopočet?

     

    Snad je zde více důvodů, z nichž některé jsou zřejmější než jiné, avšak teprve souhrn všech, pokud bychom je dokázali vyjmenovat, by nám odpověděl, proč je šoa jedinečnou událostí.

     

    Jedním z důvodů je prostý fakt, že šoa se odehrává v centru Evropy a relativně nedávno. Nelze se divit, že zkáza, která postihla naše blízké, nás oslovuje podstatně naléhavěji než tragédie vzdálená v prostoru i čase. S touto blízkostí šoa souvisí i znepokojení z toho, že dodnes můžeme potkávat oběti i viníky, a přesto náš cit pro spravedlnost zůstává neuspokojený. Dalším pochopitelným důvodem úzkostného znepokojení je to, že při šoa nedošlo k vybíjení nějakého byť hypotetického vnějšího nepřítele, jak je tomu často ve válečných konfliktech, ale že byli vražděni civilisté, muži, ženy a děti, vybraní ze samého středu civilizované společnosti, a to lidé bez možnosti se jakkoliv bránit, lidé důvěřující evropským institucím, právu, pokroku a humanistickým hodnotám.

    Otřesně působí rovněž fakt, že se toto vraždění neodbývalo v nějakých neprostupných pralesích či dálných stepích mezi národy, které povýšeně pokládáme za barbarské, ale v jednom z nejkulturnějších evropských národů a dokonce za pasivního přihlížení jiných velmi kulturních evropských národů. Tyto kulturní národy podnes velmi neochotně přiznávají svou vinu, ba mnohdy dosud těží z bohatství, které si neoprávněně při šoa přisvojily.

     

    Dále nešlo o vraždění v afektu, o čin zfanatizované lůzy, o pogromy páchané primitivy, zoufalci a spodinou, ale o chladně a technokraticky zorganizovanou hromadnou vraždu, vraždu s ekonomickým profitem, vraždu vědecky provedenou lidmi nikoliv nevzdělanými či duševně chorými a už vůbec ne zoufalými či ustrašenými.

     

    Je zde však ještě další důvod ke znepokojení, právě ten důvod, který se může stát kamenem úrazu: kdo byl zabit? Evropské národy vztáhly ruku na židovský lid, nikoliv snad poprvé, ale nyní nejbrutálněji. Ty národy, které mezi své nejposvátnější knihy vždy počítaly židovský Tanach, nazývaly jej Starým zákonem a za božskou osobu pokládaly jednoho popraveného Žida. Křesťanská Evropa, pyšná na své křesťanské a humanistické dědictví, popřela zde sama sebe a své kořeny. V jediném aktu odvrhla křesťanství i humanismus,  a to pomocí své jedinečné vyspělé vědy a techniky, a tak zmarnila vše, co bylo hnacím motorem dějinného optimismu a příčinou hrdosti evropských národů. Slovo pokrok, ta šifra devatenáctého a počátku dvacátého století, ztratilo svůj radostný obsah Verneových vynálezů a získalo mnohem hrozivější významy. Pokroku bylo mimo jiné dosaženo také v účinné likvidaci lidských životů a v hospodářském využití lidských ostatků. Měla-li kdy evropská civilizace nějaký dějinný úkol, věříme-li na něco takového, pak jej v šoa zavrhla a zatímco vraždila židovský lid, sama páchala sebevraždu.

     

    Na tom nic nemění fakt, že alespoň západní Evropa po válce nabrala dech k novému rozvoji a že také Východní Evropa, byť zpožděně, užívá plodů své civilizace. Do vědomí se vkrádá bytostná pochybnost nad evropskými hodnotami. Nejen že chybí nová evropská vize, ale chybí nám také vůle naši civilizaci a kulturu pěstovat dál. Ano, žijeme, vychováváme děti, stavíme, vynalézáme a studujeme, protože žít musíme. Ale kdo by ještě věřil, že budoucnost patří právě nám? Svoji, a tedy také naši, budoucnost zabili ti, kdo ji měli zušlechtit svou filosofií, literaturou, uměním, svou vědou, medicínou, technikou a vírou.

     

    Tato vina není smyta potrestáním či smrtí konkrétních viníků, ale opětovně ožívá v nás kdykoliv, když byť nevědomě, nějakým způsobem navazujeme na myšlení oněch tak ušlechtilých křesťansky a humanisticky vzdělávaných hromadných vrahů. V éře po šoa je jen velmi obtížné rozhodnout, kdy je naše filosofie, náboženství, umění, věda a technika dobrým dědictvím našich otců a kdy je semínkem budoucích požárů. Nic už není pouze dobré či pouze neutrální, vše se může kdykoliv zvrhnout v absolutní nicotu.

     

    Skončil věk, o němž mohl Hegel věřit, že je projevem postupného sebeuvědomování Ducha, skončil věk fascinace vědou a vynálezy, skončila doba křesťanských ctností a humanistického osvícenství, skončila éra, v níž věci, a to i bolestné věci,  měly svůj smysl. Právě nesmyslnost šoa odkryla nicotnost a nesmyslnost lidských vizí a snů, marnost nadějí, falešnost náboženství, prázdnotu ideálů, lživost morálních pravidel, zbabělost společnosti, slabost demokracie a sobectví i hloupost davů. Selhala celá jedna civilizace, selhaly společenské struktury Evropy.

     

    Kdo však neselhal, byli jednotlivci, nikoliv společnosti, církve, třídy či národy, ale konkrétní lidé s konkrétními osudy, nedokonalí a zcela rozdílní lidé mluvící různými jazyky, lidé vzdělaní i nevzdělaní, věřící i nevěřící, moudří i prostí, stateční i bázliví, zcela jedineční lidé, kteří i uprostřed pekla podali pomocnou ruku. Šoa nemá žádný duchovní ani jiný smysl, ba odhaluje nesmyslnost našeho světa. Smysl má jen konkrétní rozhodnutí a konkrétní čin jediné lidské bytosti. Éra před šoa je érou velkých dějinných koncepcí, svět po šoa je světem jednotlivce. Člověk po šoa stojí před věčností sám.

    ————————————————-

    Líbí se ti tento článek? Přidej ho na Top Články

    Posted by Věra Tydlitátová @ 9:00

  • Comments are closed.

 

Březen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 12345
6789101112
13141516171819
20212223242526
2728293031  

Archivy